Každý má svého Falstaffa

Jihokorejský prezident Kim Jang-sam, který o víkendu navštíví Prahu, loni zápolil s mnoha problémy. Potopila se loď s turisty, zřítil se důležitý most v Soulu a mezi oběťmi byly i školní děti, shořela chemická továrna a hlavní město zaznamenalo nárůst kriminality. Tyto události, které obvykle citují jen novinové černé kroniky, se v Korejské republice chápou jako politikum - prezidentský systém dává hlavě státu rozsáhlé pravomoci, ale nezbavuje ji mimořádné odpovědnosti. Kim Jang-sam se v těchto případech zachoval rozhodně: vyměnil okamžitě několik ministrů, soulského primátora a řadu státních úředníků, kteří mohli mít s uvedenými záležitostmi cokoli společného. Ale rok 1994 přinesl i podstatnější problém. Prezident se musel dlouhodobě rozhodnout, co učinit pro sjednocení země a jak reagovat na novou situaci po smrti „velkého vůdce“ na severu.

Spoléhat na armádu

Zdá se, že Kim Jang-sam vyřešil posledně jmenovaný problém obratně. Alespoň to ukazuje projev jeho ministra zahraničí na konferenci o bezpečnosti v asijském Tichomoří (Bangkok, 25. června 1994). Han Sung-žu definoval politiku své země vůči severu takto:"Smrt presidenta Kim Il-sunga vytvořila složitější situaci. V tomto kritickém okamžiku je v zájmu nás všech:1) zajistit stabilitu severní Koreje v přechodném období,2) vyřešit problém severokorejského jaderného potenciálu,3) integrovat severní Koreu do regionálního a globálního pořádku."Diplomatická slova ovšem skrývají poučení z…