Co řekl a o čem pomlčel prezident

I demokraté musí občas zvolat „dost!“, sdělil uprostřed svého pátečního projevu na Karlově univerzitě Václav Havel. Nejenom tato věta - adresovaná nepřátelům otevřené společnosti u nás i v Německu - připomněla vystoupení Josefa Zieleniece ze září 1993. Ministr zahraničí tehdy v televizi prohlásil: „Musí to být politika ano, ano, ne, ne. ANO přátelským vztahům s Německem. NE revizi výsledků druhé světové války.“ Co vlastně ukázala řeč hlavy státu a reakce na ni? Za prvé: co se týče vztahu k Německu, dosavadní český konsensus se ještě upevnil - Havel, Klaus, Zieleniec, koalice, opozice i veřejné mínění se v podstatě shodují. Za druhé: německý problém je pro nás naléhavější, než se obecně přiznává. A za další: politika „ano, ano, ne, ne“ nutí obcházet určité ožehavé body.

Jasné NE, široké ANO

Prezidentův úmysl byl jasný: ve vztahu k Německu oddělit minulost od přítomnosti a hlavně od budoucnosti. Jasná byla i jeho slova, ale jejich jednoznačnost se mnohem více vztahovala k NE - tedy vůči minulosti - než k ANO - ergo do budoucna. Pro krátkou rekapitulaci:NE přenášení se do minulosti. („Trvale se do ní přenášet a jaksi existenciálně se s ní ztotožňovat znamená ztrácet nadhled, schopnost jejího odpovědného posouzení i schopnost poučit se z ní.“)NE kmenovému pojetí národa. Zde je Havel - v narážce na sudetské Němce jako „čtvrtý bavorský kmen“? - nejkonkrétnější. Výrazy „kmenové pojetí státu“, „kmenové účtování“, „kmenové konfrontace“ či "moderní…