Deníky, dopisy, vzpomínky

Kdyby se splnilo Masarykovo zbožné přání a naše republika se padesát let nerušeně rozvíjela, uzavřel by Ferdinand Peroutka své dílo pravděpodobně důkladnými memoáry. Činívali tak aspoň významní britští žurnalisté, jimž se svými způsoby blížil. Dovedeme si představit, s jakou nedočkavostí by veřejnost a zvláště historici čekali na osobní svědectví muže, který uměl vysokou i nízkou politiku mapovat tak klasicky jasným stylem. Dějiny se však valily jiným směrem. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech putoval Peroutka na šest let do nacistického koncentráku a tři roky po osvobození prchal s nemocnou manželkou před nebezpečím lágru komunistického. Poměry doma pak dlouhá desetiletí komentoval na Svobodné Evropě. Stále hlouběji propadal skepsi: znechucovaly jej exilové rozmíšky, u amerických nakladatelů neuspěl se svou beletrií, jeho politologická konfese Demokratický manifest se nesetkala s významnějším ohlasem. Pražské jaro 1968 sledoval s obavami, které se naplnily dva měsíce před padesátým výročím republiky. Ve věku, kdy budovatelé států usedají k psaní memoárů, aby potomkům předali vyrovnaný účet svého působení, bilancuje šestasedmdesátiletý Peroutka v soukromých poznámkách životní neúspěch. Píše o bezmoci, existenčních potížích, depresi ze zdražování. Světem, ve kterém dožívá, je znechucen: „V Americe se neplatí za kvalitu.“ Navíc jej v posledních letech života zasáhne nepravdivé tvrzení Václava Černého, který mu v Pamětech přisoudil autorství známého defétistického článku z roku 1938 Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky. Pomluvě odmítá čelit, i když zná skutečného autora - nechce potěšit komunisty nesvárem v opozici.

Svědectví i vyznání

Peroutka umírá v New Yorku 20. dubna 1978. O třináct let později je jeho popel převezen do Prahy a slavnostně uložen na Vyšehradě. Nikdy nenapsané paměti (i dosud nezpracovanou monografii) nahrazuje do jistě míry sborník z pozůstalosti, který nyní vydává Nakladatelství Lidové noviny. Poskytuje ovšem zřejmě docela jiný obraz, než jakým by se velký novinář prezentoval sám. Kniha Deníky, dopisy, vzpomínky, kterou uspořádala Slávka Peroutková, začíná Deníkem z let 1945 - 1948. První záznamy z dubna 1945 psal autor ještě v Buchenwaldu, právě osvobozeném Američany, poslední krátce před únorem 1948. Deník z exilu začíná říjnem 1953 a je doveden až do roku 1971. Na obou denících pracuje autor zpočátku pravidelně, později se však objevují stále větší časové mezery; zvláště poslední zápisy z Ameriky mají shrnující, konfesijní charakter. Vzpomínky na meziválečné Československo vznikly přepisem rozhovorů, nahraných pro Svobodnou Evropu koncem šedesátých let. Po nich následuje několik příležitostných projevů a článků, oddíl korespondence a pásmo medailonků, v nichž se Peroutkovu osobnost snaží postihnout přátelé, kolegové a příbuzní. Cenný je chronologický přehled a poznámkový aparát v závěru knihy: teprve tady najde běžný čtenář ucelený obrys Peroutkova osudu a dozví se aspoň základní fakta o osobnostech, mnohdy zapomenutých, které jej obklopovaly a které spolu s ním spoluvytvářely dobu.

Po katastrofě

Generace, k níž Peroutka patřil, se rozešla s naturalismem, symbolismem či anarchismem generace předchozí a nesdílela ani opoziční levičáctví následující generace avantgardy. Naopak: stala se státotvorným jádrem Masarykovy republiky. S mnichovským krachem se zhroutil i její svět - téměř veškeré texty v knize pocházejí z doby po katastrofě. Už v Buchenwaldu Peroutka sleduje nevybíravé prostředky komunistického boje o moc a nedělá si iluze. Jasnozřivost se v něm však pojí s pochopitelnou únavou z dlouhého věznění. Vychutnává drobné radosti svobody: procházky v přírodě, knihy, tabák, první doušky koňaku. Po návratu do Prahy zaznamenává spolu s obrozujícím se společenským děním i houstnoucí atmosféru obav z politického vývoje. Touží odpoutat se od politiky, sní o psaní dramat a románů, ale publicistickému boji s komunisty se vyhnout nemůže: "Kdo má charakter, nemá úplně svobodnou vůli. Snad bych rád byl zbabělý, ale asi se jedná o vnitřní zákon ve mně. Když napíši některé články, mám dojem: zase dál od možnosti osobního kompromisu. Ale rozhoduji se jaksi automaticky. Je opravdu také dnes doba - jako na konci římské republiky - právě nejlepší vlastnosti slouží člověku k záhubě."Otřesné svědectví o Peroutkově stavu během prvních měsíců exilu přináší několik dopisů, které napsal z Londýna do USA nejbližšímu příteli Karlu Steinbachovi. Jejich zveřejnění brutálně opravuje obraz rezervovaného gentlemana, jaký o sobě vytvářel. Muž, který psychicky vydržel mnichovskou zradu, šestiletý koncentrák a tříletý beznadějný boj se stalinisty, se hroutí pod vahou privátních nesnází - čtenář skoro váhá nahlížet do tak soukromé bolesti. Ještě v Praze se Peroutka zamiluje do kamarádky své dcery, která k němu nastoupila jako sekretářka. Slávka Fenclová (mladší o pětadvacet let) má přejít hranice hned v další skupině po Peroutkových, ale je zadržena bezpečností. Dlouhé měsíce ničí autora vedle existenční nejistoty i touha po milované bytosti a úzkost o ni, ale také žárlivé výstupy jeho manželky Marie a pomluvy šířené v exilových kruzích. Uvažuje i o sebevraždě. Slávce se však už na podzim podaří pomocí fingovaného sňatku dostat na západ a po smrti Marie se v roce 1955 stane Peroutkovou třetí ženou.

Arbitr existence

Působivost Peroutkovy osobnosti tkvěla v jeho noblesním stylu - literárním i životním. Od začátku dvacátých let patřil k intelektuální elitě a ztělesňoval uvážlivé sebevědomí mladého státu. Plavý, mužný krasavec, ženami přirovnávaný k americkému herci Gary Cooperovi, razil anglosaské způsoby: pil whisky, kouřil dýmku, užíval suchého humoru, četl Kiplinga a detektivky, sportoval, denně navštěvoval kluby, hluboko do noci vysedával v elegantních barech, ale zároveň byl mimořádně výkonný a uměl vydělat spoustu peněz. Jeho anglická stylizace byla nejzřetelnější, ale také asi nejpovrchnější. Za mnohé vděčil klasickému vzdělání, které získal na gymnáziu - o zmatcích v mnohonárodnostní středoevropské zemi psal s odstupem čtenáře starých Římanů, čímž jeho projev získával působivou nadčasovost. Hluboký, i když nepříliš zdůrazňovaný vliv na Peroutkovo formování měla jistě i rakouská monarchie, v níž vyrostl. V duchu jejích lepších tradic tíhl k univerzalitě spojené s odporem k jakémukoli nacionalistickému třeštění a tříštění. V éře marxismu, avantgard a intelektuálů, experimentujících s mravností, je Peroutkův styl pozdním a jedinečným výrazem hodnot, řekněme, imperiálních: římské vůle k organizaci, jasnosti a disciplíně, britského smyslu pro sport a sebeovládání, rakouské vytrvalosti při uspořádávání nesourodého.

Pozorovatel zániku

První republika je však v knize už jen legendou a skutečnost exilu je tíživá. Peroutkova podmanivost tkvěla i v jeho aristokratické nechuti prosazovat se v tlačenici: právě to na něm fascinovalo ženy i přátele a právě v tom sám vidí hlavní příčiny svého neúspěchu na americkém kulturním trhu, kde se „s některými svými schopnostmi cítí jako v pasti“. Když koncem šedesátých let zaplavila i Ameriku avantgardní vlna „nové levice“, sleduje smutný stařec v posledních záznamech exilového deníku soumrak tradičních hodnot Západu a nástup „vznětlivých davů, které mají sklon k násilí, jsou iracionální, a to znamená vždycky nebezpečí pro svobodu“.I v meziválečnách dobách byl asi Peroutka zjevem poněkud anachronickým - mužem v éře antihrdinů, klasikem ve společnosti opojené modernismem, konzervativním liberálem mezi českými „pokrokáři“. Sborník z pozůstalosti, dokládající i jeho existenciální trýzně a nejistoty, poněkud komplikuje jednolitou představu, jakou jsme o něm měli. Mravní principy, které v lepších časech přijal za své, však působí o to důvěryhodněji - i v těch horších časech totiž přes všechna zklamání potvrzoval jejich platnost se vzdorovitou věrností.