To není fakt, to se stalo

Ester Krumbachovou po léta fascinuje věta, kterou kdysi zaslechla proslovit normalizačního úředníka: „To není fakt, to se skutečně stalo!“ Dobře to vystihuje její vlastní poměr k jevové skutečnosti. Ta pro ni vždycky byla tím, čím je dítěti krabice kostek: jen inspirací a materiálem.Za celý život zažila Krumbachová jen necelých deset let, kdy její práci mohla sledovat širší veřejnost. V letech 1960 až 1969 byla nejvyhledávanější filmovou výtvarnicí a scénaristkou. V její tvorbě obě profese splývaly: při navrhování kostýmů a barevného ladění nedokázala nepřemýšlet o smyslu jednání postav a o významu celého filmu. Podílela se na desítkách filmů, celá tehdejší kinematografie by bez ní vypadala jinak - od Sedmikrásek Věry Chytilové, přes Jasného film Všichni dobří rodáci až k Vávrovu Kladivu na čarodějnice. Do celkem konvenční domácí kinematografie pomáhala uvádět moderní umělecké tvary, které ponechávají divákovi prostor pro vlastní interpretaci. Její tvorba z šedesátých let zanechala trvalou stopu, i když často sloužila jiným. „Když někdo ošidí vlastní schopnost vypovědět o sobě pravdu, umře jako zanedbaný sirotek a dobře mu tak,“ píše Krumbachová ve své První knížce Ester, kterou vydalo nakladatelství Primus.

Dobrá karta

Po válce studovala Krumbachová malířství na brněnské VŠUP. Do Werichova ABC přišla koncem padesátých let už jako respektovaná divadelní výtvarnice. Jejímu talentu vyhovoval spíš film, ale nebýt jeho náhlé konjunktury v šedesátých…