Nashledanou příště

Rakouské parlamentní volby (17. prosince) ukázaly, že klišé o „arcikonzervativních Rakušanech“ má cosi do sebe: voliči dali hlasy vládnoucím sociálním demokratům, což v rakouských poměrech znamená, že hlasovali pro staré, dobré, byť poněkud zkostnatělé pořádky. Přesněji řečeno, vyslovili nedůvěru všem stranám, které bijí na poplach a požadují co nejrychlejší a nejzásadnější změny v rakouském politickém systému.

Nejde jen o rozpočet

Ovšem Rakousko by nebylo Rakouskem, kdyby tato dělící čára určovala pouze vztah mezi pozicí a opozicí, jak tomu bývá v jiných zemích. K systémobijcům, kteří stranu kancléře Franze Vranitzkého (neboli „Vranze“, jak ho přezdívají vídeňští karikaturisté) obviňují z papalášské neochoty cokoliv pořádně provětrat, totiž patří i lidovci Wolfganga Schüssela, tedy Vranitzkého partneři ve vládě. Co to znamená? Především tolik, že důvod koaliční roztržky, jež vedla k předčasným volbám, nespočívá jen v odlišném pohledu na děravý rozpočet. (Jak sešít záplatu na příští rok, když z plánovaných 700 miliard šilinků schází téměř 50 miliard?) V pozadí jsou mnohem zásadnější věci.Přesto si zopakujme události. Lidovci chtěli zmíněný schodek uhradit zrušením různých přebujelých sociálních dávek a pouze pro případ nejvyšší nouze byli ochotni přistoupit na zvýšení daní. Sociální demokraté odmítli odbourat „sociální jistoty“ a naopak se klonili právě ke zvýšení daní. Tahanice skončila 11. října, když lidovecký šéf Schüssel vleklá jednání…