Setkání po čtyřech stoletích

Rok 1572 je ve francouzské historii datem spjatým s dramatem svatobartolomějské noci, při níž v Paříži zahynulo více než tři tisíce hugenotů. Téhož roku začíná vznikat dílo, které se mělo stát jedním z nejvýraznějších projevů francouzského ducha: Eseje Michela de Montaigne. Ve věku devětatřiceti let se jejich autor uchýlil do poklidného ústraní své bohaté knihovny, aby tu volný čas vyplňoval psaním. Nezůstává ale izolován od světa. Po čtyři roky plní funkci bordeauxského starosty, bere na sebe i úkoly diplomatické, a navíc má zálibu v cestování. Přes rok stráví na cestách po Evropě. K cestování ho pudí jeho „povaha žádostivá nových a neznámých věcí“, ale i to, že se rád vyvléká z povinnosti spravovat svoje panství, z povinnosti, kterou naštěstí může přenechávat praktickým schopnostem své ženy: „Rozkazovat a být poslouchán svými lidmi je sice do jisté míry příjemné, i kdyby to v pouhé stodole bylo; ale je to potěšení příliš jednotvárné a nudné,“ napíše v eseji, který má titul O marnosti. „A nadto je nutně smíšeno s řadou obtížných starostí: brzo vás trápí chudoba a utlačenost vašich poddaných, brzo sváry mezi sousedy, brzo zase nároky, které si osobují vůči vám…“

Poznání sebe samého

V těchto slovech prosvítá už rys, který je pro Montaigneovy eseje nejcharakterističtější. Předmětem tohoto díla má být právě on sám, se všemi svými vlastnostmi, zvyky, zálibami i slabostmi, ale i svým způsobem myšlení. Svoje myšlenky neprezentuje proto, aby o nich…