Chceme svou utopii

K pátému výročí německého sjednocení vyšly statistiky, podle nichž většina obyvatel nových spolkových zemí, a zvláště mládeže, považuje svou osobní situaci po roce 1989 za lepší než za dob NDR. Jenže ve stejném měsíci Berlíňané volili svůj zemský parlament, a náhle bylo vše jinak. Postkomunistická Strana demokratického socialismu (PDS) získala téměř 15 % hlasů, ve východní části města oslovila kolem 35 % voličů, a definitivně se tak stala masovou stranou. Přitom těžila právě z okruhu mladších a ekonomicky aktivních voličů, nikoliv z „bývalých kádrů“.Na rozpor mezi občanským optimismem a voličským pesimismem upozornil předseda frakce PDS ve Spolkovém sněmu Gregor Gysi: východoněmecká mládež přeci nemůže během jednoho měsíce posloužit za důkaz správnosti německého sjednocení a zároveň - coby volič PDS - být i jeho obětí. Zde se skrývá i odpověď na otázku, jak vlastně tuto sílu chápat: nikoliv jako hnízdo těch, kteří se chtějí vrátit ke starým pořádkům, ale spíše jako východoněmeckou regionální či protestní stranu - řekněme určitou obdobu bavorské Křesťanskosociální unie (CSU).

NDR ožila až nyní

Podle Gysiho by se měly etablované západní strany poučit a konečně začít brát PDS vážně - jako stranu pevně ukotvenou ve Spolkové republice. K podobnému kroku se první odvážlivci odhodlali ještě před berlínskými volbami. Kupodivu nešlo ani tak o sociální demokraty, beztak zmítané personálními spory, ale o osamělé pokusy z řad Křesťanskodemokratické unie (CDU)…