Prodat, co bylo ukradeno

V lidových kalendářích z počátku dvacátých let se často vyskytoval obrázek, který znázorňoval atmosféru tehdejší pozemkové reformy: Český sedlák třímající vidle a pevně rozkročený nad rodnou hroudou, aby mohl čelit věčnému germánskému náporu. Možná si v takových kalendářích listoval i Josef Lux, když před dvěma týdny na sněmu Agrární komory v Olomouci přišel s nápadem, jak sprovodit ze světa chronický česko-(sudeto)německý konflikt. Recept předsedy lidovců je prostý: prodat státní půdu v pohraničí, která dříve náležela sudetským Němcům, do rukou soukromých českých vlastníků. Pak už prý „nebude se sudetskými Němci a jejich potomky o čem vést spor“.Zemitost Luxova „návrhu“ vyvolala na domácí scéně jen rozpačité mlčení. Zato mluvčí landsmanšaftu Franz Neubauer si nenechal ujít příležitost a Luxovu prostořekost odsoudil mimo jiné jako „vrchol nacionalistické zvrácenosti“.

Vlastenecký nesmysl

Ve věcném obsahu Luxovy „iniciativy“ přitom nejde o nic nového. Privatizaci půdy ve státním majetku deklaroval již před několika lety vládní program. Pozemky zdevastované hospodařením státních statků jsou pro stát leda přítěží a šanci na jejich zvelebení v dlouhodobém výhledu otevírá vskutku jedině privatizace. Originální je ovšem „vlastenecky“ laděné Luxovo zdůvodnění, v němž se vzácně snoubí politická nezodpovědnost a vychytralost s nesmyslností.Chimérická je už samotná představa, že by bylo možné jasně identifikovat a vyčlenit „sudetskou půdu“, protože v mnohdy…