Hudba z konce světa

Kam se vlastně poděla stará dobrá pop music? Všudypřítomné syntezátory v hudbě člověku vadí stejně jako umělé hmoty v přírodě. Současná tvář taneční hudby je možná pouze dokladem známé skutečnosti: i když považujeme hudební styly za něco daného a věčného, žijí naplno jen v časově vymezené lhůtě. Pak zestárnou a přijde změna. Měli bychom tedy považovat jazzovou a rockovou kulturu za historii a poohlédnout se po nových zdrojích?

Mrtvý jazz a konzervovaný rock

Mezi hudebními teoretiky bylo kdysi populární pravidlo o generačním kyvadlu: hudba se vyvíjí po generacích, a existuje tedy perioda jazzová, rocková, atd. Jízlivé poznámky, že jazz je mrtev, přicházejí už po desetiletí. Americký skladatel Jan Hammer, který před 30 lety s jazzem v Praze dospíval, dnes tvrdí, že tato hudba už ve své původní podobě neexistuje: „Lidé jen opakují a uchovávají jistou tradici - jako to dělají třeba s klasikou. Někdo se zaměří na Beethovena, jiný na Chopina. Právě tak jsou dnes muzikanti, kteří se soustředí na jazzové období. Znovuvytvářejí hudbu jisté éry, ale nikde neslyším, že by se jazz živelně vyvíjel tak, jako to probíhalo do 60. let. To je dnes historická hudba, i když stále existuje hodně lidí, kteří tu historickou hudbu krásně hrají."S rockem to není tak jednoduché. Jeho éra už trvá čtyřicet let a dřívější rockovou živelnost dnes tvrdě deptá neprodyšná zakonzervovanost zábavního průmyslu. "Megahvězdy“ oslovují prakticky celou populaci: stále více lidí si…