Hořká příchuť otroctví

Pravda je, že Čínská lidová republika prodělala za posledních patnáct let důležité reformy v hospodářství, které ji řadí k ekonomicky silným a rychle se rozvíjejícím státům světa. Miliardové dolarové obchodní přebytky, strmá křivka nárůstu hrubého domácího produktu, solventnost v tvrdé měně a haldy kvalitního levného zboží na evropských i amerických trzích patří k přesvědčivým důkazům. Pravdou však také zůstává, že v Číně nadále vládne tvrdý komunistický režim. Proto se zákonitě vtírá otázka: Jak to, že totalitní a byrokratický stát dosáhl takové ekonomické prosperity, o jaké se žádné východoevropské komunistické zemi - natožpak Sovětskému svazu - ani nesnilo? Hledat odpověď jen v „asijských specifikách“, podle nichž je prý hospodářský úspěch podmíněn autoritativní vládou, jak je tomu u „asijských tygrů“, nestačí. Už proto, že zmíněné autoritativní vlády a vláda komunistická si v organizaci i formách politického života a především ve vztahu k soukromému vlastnictví zcela protiřečí.

Pekingu se dílo daří

Pekingskému vedení se podařilo rozhýbat hospodářství jakýmsi modifikovaným kapitalismem, aniž by se zřeklo vedoucího postavení komunistické strany a její ideologie. Ústavní dodatek z roku 1993 je dostatečně výmluvný: hovoří se v něm o nastolení socialistických tržních vztahů. A třebaže to zní liberálnímu uchu podivně, dílo se daří. Komunismus v Číně oproti celosvětovým trendům nejenom přežívá, ale naopak je schopen ovlivňovat více než kdykoliv jindy…