Sněm pod plachtou
Když byla v prosinci 1894 slavnostně odhalena v přítomnosti císaře Viléma II. právě dostavěná budova říšského sněmu, netrvala všeobecná euforie dlouho. Brzy se totiž rozpoutal spor, komu by měl být Reichstag dedikován.
Když byla v prosinci 1894 slavnostně odhalena v přítomnosti císaře Viléma II. právě dostavěná budova říšského sněmu, netrvala všeobecná euforie dlouho. Brzy se totiž rozpoutal spor, komu by měl být Reichstag dedikován. Z původně plánovaného nápisu Německému národu na průčelí budovy se totiž stalo jablko sváru. Někteří chtěli tento monument věnovat spíše císaři a jiní zase Německé říši. Nakonec v polovině první světové války přeci jen zvítězil německý lid. Písmena byla ulita z děl ukořistěných za osvobozeneckých bojů v roce 1813. Německý lid si přes toto své „historické vítězství“ s Reichstagem příliš radosti neužil. Respektive až do 17. června 1995.
Umělci sobě
Tohoto dne byl ze střechy budovy spuštěn první stříbřitý, polypropylenový pás, čímž začalo zahalování celé budovy. Gesto uměleckého páru Christo a Jeanne-Claude bylo osvobodivé možná už tím, že si s dedikací vůbec nedělali starosti. V interview pro berlínský list Der Tagesspiegel odpověděli oba svorně na otázku, co pro ně znamená realizace jejich čtyřiadvacet let starého plánu, že je to v prvé řadě optická zkušenost. Málomluvný Christo tuto myšlenku posléze rozvedl: „Chceme to sami vidět. Každý dobrý umělec realizuje své dílo především pro sebe samotného.“ V době, kdy nejen v Berlíně, ale zcela všeobecně v celé západní Evropě začíná docházet státním pokladnám ve věci podpory kulturních institucí dech, přichází perfekcionista Christo s promyšleným konceptem sebefinancování. Zahalení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu