Na stopách zločinu v České filharmonii
Okřídlené heslo, které si kdysi vetknul na svůj štít hudební festival Pražské jaro, hlásá: Hudba sbratřuje národy! Ušlechtilá idea, zrozená z osvícenského světoobčanství, se však v moderních českých dějinách dostávala až příliš často do křížku s jiným ušlechtilým heslem: Národ sobě!
Okřídlené heslo, které si kdysi vetknul na svůj štít hudební festival Pražské jaro, hlásá: Hudba sbratřuje národy! Ušlechtilá idea, zrozená z osvícenského světoobčanství, se však v moderních českých dějinách dostávala až příliš často do křížku s jiným ušlechtilým heslem: Národ sobě! Stačí vzpomenout na osud Smetany, kterému národně uvědomělé kruhy dlouho zazlívaly přijímání wagnerovských podnětů. Když se pak ustálil smetanovský hudebně estetický kánon, nemohly pro změnu přijít na chuť Dvořákovi. Těžiště jeho díla totiž nespočívalo ve zpracování národních legend. Své si zažila Ema Destinová, před kterou „zlatá kaplička“ na léta uzavřela své brány, a když se vrátila ověnčená slávou světových pódií, vlivní kritikové a činovníci jí „osladili“ zahraniční umělecké úspěchy a nespoutanost malichernými intrikami a zatrpklými soudy. Jeden z nejuznávanějších českých dirigentů Václav Talich doplatil na vypjatou poválečnou atmosféru dlouholetým zákazem činnosti, neboť za okupace pod nátlakem svolil ke koncertování v Německu. Hudba a umění vůbec byly v minulosti zkrátka až příliš často natahovány na skřipec národních potřeb a vášní.
Senzační odhalení
Dvouleté soužití německého šéfdirigenta s nejprestižnějším českým orchestrem nás přivádí k nepříjemnému zjištění, že leccos z těchto uplynulých historií se může stále opakovat. Poprvé si Gerd Albrecht vysloužil políček od českého tisku i morálních autorit na začátku loňského roku, když z uměleckých důvodů odmítl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu