Tři loupeže stačí, drahoušku

Nestává se u nás často, aby se významnější politická iniciativa některé strany setkala s téměř jednoznačným nesouhlasem jak v řadách vládní koalice, tak opozice. Tento osud stihl návrh reformy trestního zákona, známý pod názvem „Třikrát a dost“, jehož zásady nedávno předložila sněmovně skupina poslanců za KDU-ČSL. Za jejich návrhem lze samozřejmě vidět snahu upoutat na sebe pozornost a zabodovat laciným populismem. Ovšem podstatnější než úvahy o motivaci předloženého návrhu je jeho věcné posouzení.

Izolace především

Těžiště lidoveckého návrhu spočívá ve snaze účinněji chránit společnost před „notorickými“ zločinci, dopouštějícími se opakované trestné činnosti. Volí přitom cestu zvýšené represe. Dvojnásobní recidivisté, tedy ti, kteří jsou potřetí souzeni za trestný čin stejné povahy, by napříště neměli vyváznout laciněji než s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Od této zásady si předkladatelé zřejmě mnoho slibují, ovšem její uplatnění v praxi by na faktickém stavu věcí změnilo jen málo. Z odsouzených recidivistů totiž v roce 1993 putovaly přímo do vězení více než tři čtvrtiny, u vícenásobných pachatelů je toto číslo ještě vyšší.Návrh hodlá navíc takto potrestaným „osladit“ jejich pobyt za mřížemi jistotou, že nemohou být za žádných okolností podmíněně propuštěni. Takové ustanovení by vneslo do našeho trestního řádu nezvyklý prvek, který by jej v jistém smyslu převracel na hlavu. Tento řád se totiž mimo jiné zakládá na přesvědčení, že každému…