Překypující myšlení Hannah Arendtové

V myšlení 20. století náleží Hannah Arendtové (1906–1975) výjimečná pozice a je velmi ošidným úkolem pokusit se ji na několika řádkách přiblížit. Sama nám to totiž nijak neusnadňuje: celý život jednala a psala proti všem stereotypům. Ve třicátých letech aktivně působila v sionistickém hnutí (v pařížském exilu zařizovala repatriaci židovských dětí do Palestiny), ale později se od něj ostře distancovala a vzbudila skandál, když se ujala obhajoby práv palestinských Arabů. Židovskými kruhy, zejména religiózními, byla rovněž ostře kritizována pro svou zprávu o Eichmannově procesu, v níž razí pojem „banalita zla“, jejíž kořen vidí zcela světsky v byrokratické bezmyšlenkovitosti, typické pro masovou společnost. Takřka veškerá její hlavní díla od průkopnické práce o Původu totalitarismu (1951) přes esej O revoluci (1963) až k posledním posmrtně vydaným knihám o Životě mysli (1978) vyvolala ostré diskuse a byla tvrdě napadána. Označení filozof odmítala. Nejčastěji bývá považována za teoretika politiky, i když se její dílo značně liší od všeho, co pod tímto termínem běžně nacházíme. Doufejme, že vydání čtyř kratších esejů pod titulem Krize kultury (překlad Martin Palouš, edice Váhy, Mladá fronta 1994, 157 str.) je prvním krokem, který zahájí dle mého názoru nezbytné systematické představení této myslitelky u nás.

Myslitelské samomlejnky

Jednou z nejožehavějších otázek současnosti, na kterou se Arendtová pokoušela odpovědět celým svým dílem a i životem, je…