Smrt nejen v Benátkách
Ta krev je kečup a to utrpení je jenom film
V době benátského filmového fetivalu je v restauraci Alľ Artigliere na Lidu každý večer plno. Většinu hostů personál zná. Do Artigliere chodíval Antonioni i Fellini, dnes večer tu sedí Louis Malle. V půl jedenácté přichází režisér Marco Risi. Jeho film Il Branco („Stádo“) má dnes večer slavnostní představení ve festivalovém paláci. Mezi novináři se mluví o ceně: na Zlatého lva to nevypadá, ale jistě nevyjde naprázdno.Uhlazený a společenský čtyřicátník Risi má po boku půvabnou manželku. Dvojici doprovází producent a lidé ze štábu; jejich rozsazování kolem stolu vypadá jako malé divadelní představení. Můj společník Aldo Tassone, autor textů o Fellinim a Kurosawovi, posílá společnosti láhev šampaňského, Risi plaše děkuje a líbá svou ženu do vlasů. Je však viditelně nervózní: neví, jak bude jeho film přijat. Tassone tiše poznamená: „Bože můj, copak může někdo udělat velký film na takové téma?“
O násilí, anebo proti násilí?
Il Branco se odehrává za nedělního odpoledne ve vsi u Říma. Dvacetiletý Raniero, synek ze slušné rodiny, nechce trhat partu. Jeho kamarádi přepadli dvě německé stopařky, jednu z nich znásilnili, a vyzývají ho, aby se k nim připojil. Při pohledu na ztýranou oběť Raniero váhá, jednu chvílí vezme dívku pod ochranu, ale pak ji znásilní také. Parta opakovaně znásilňuje obě Němky a nakonec je nabídne za peníze vesničanům. Sotva se zpráva rozšíří, kolem jejich…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
