Památník

Nad Památníkem Evy Kantůrkové

Ponechme stranou, nakolik která z větších či menších jízlivostí v novém díle Evy Kantůrkové odpovídá skutečnosti. Potrefení se asi ozvou. Jde však také o beletrii, byť žánrově mnohotvárnou, v níž se konfesijní a memoárová poloha střídá s esejí, cestopisem, pamfletem, moralitou či manifestem, a lze proto hovořit i o přesvědčivosti čistě literární. Jména osobností v záhlaví kapitol navozují dojem jakýchsi medailónků, ale jde spíš o signály k rozpoutání vzpomínek. Každá ze sedmi kapitol proniká do minulosti odjinud. Čas je rozházenou skládačkou, z níž by si měl teprve čtenář sestavit obraz dění. Jde to kupodivu poměrně snadno. Autorka se ke smyslu svého života a snažení nemusí psaním pracně prodírat jako třeba Ludvík Vaculík v Českém snáři. Tlumočí jistoty, k nimž dospěla už dříve.

V čem chodí pravda

Kdyby byl příběh Památníku vyprávěn podle časového sledu, musel by začínat formováním názorů české intelektuální levice, k jaké patřila autorka i s rodiči. Intelektuální komunisté byli padesátými lety rozčarováni: „Byl to bolestivý vývoj,“ píše Eva Kantůrková, „znamenal nejen překonávání názorových iluzí, ale i příchylnosti k hnutí, které pracovalo s hodnotou vnitřního přesvědčení, komunistická ideologie byla druhem náboženství.“ Připomíná, že i v Chartě 77 občas propukly ideové spory mezi bývalými straníky a těmi, kteří ve straně nikdy nebyli, především mezi chartistickými otci a syny. Vinou za příslušnost ke straně, která otevřeně deklarovala cíl bezvýhradně si podřídit nestranických devadesát procent národa, a když se jí to povedlo, rozpoutala teror, se autorka zabývá s nadhledem básníka: „Vina není zvažitelná ani před lidmi zodpověditelná, ona mravní, metafyzická vina… Dokonce přece i když soudce uděluje trest za kriminální zločin, netrestá vinu, ale skutek. Vina je plachá paní, chodí v šedivé rochetce a málokomu ukazuje tvář. Podobá se pravdě, která chodí v bílém. Černá je smrt…“ S hořkostí také poznamená, že nediferencované pojímání komunismu, patřící k ideologii dnešního převratu, je „pochopitelné, ale není to historicky pravdivé.“ Z hlediska pravdy v bílém možná ne, avšak z hlediska té zakrvácenější? Otázkou viny však Památník nezačíná, pak by to byla úplně jiná kniha.

Tajemství velkého myšlení

Zdánlivě přelétavé vypravování je svázáno pevným řádem, jehož účel je především strategický. Úvodní tři kapitoly opevňují autorčiny výchozí pozice. První líčí její účast při heroickém a vítězném boji disentu v posledních letech totality, druhá připomene úspěch filmu Smuteční slavnosti podle jejího scénáře, třetí nám autorku představí jako bytost schopnou transcendentní meditace. Následující kapitola je hybridní. Po zdlouhavém vyprávění o exkluzívním výletu do Ameriky (vida, zná i svět) následuje útok, první a zatím spíš zkusmý. Je namířen proti pravicovým fundamentalistům, kteří rozpoutali lustrační vášně.Pátá kapitola je laděna jímavě a filosoficky: všední dny hluboké totality, ústrky, věznění, ale také silně prožívaná solidarita hrstky odvážných, mravně výlučných osobností. Zkušenost etiky nesamozřejmé, vyvzdorované a odtrpěné vede Evu Kantůrkovou ke kritice postmodernistického zrelativnění hodnot a zbanalizování světa, nejde přece o nesnesitelnou lehkost, ale odhodlaně snášenou závažnost bytí. Demokratický pluralismus názorů nepřijímá nijak nadšeně. Stýská se jí po jedné velké řídící ideji: „Spory začínají o to, kdo v této pluralitě vyjadřuje ducha času. Mnohé napovídá, že s velkou a jedinou řídící idejí je odhazováno i velké myšlení.“ To se podle ní může formovat nejen ve shodě s univerzální idejí, ale i ve střetu s ní. Takovou idejí byl i komunismus.Úhlavním nepřítelem „velkého myšlení“ je pragmatický měšťák. Levicoví intelektuálové se v boji proti němu setkali nejdřív na platformě strany, a když strana pragmaticky změšťáčtěla, přešli do opozice. V posledních volbách pragmatický měšťák opět zvítězil, takže nezbývá než bojovat dál.V předposlední kapitole drama vrcholí. Pragmatický mešťák je adresně pojmenován - ODS, strana, která vytěsnila disent (rozuměj OH) z veřejného vlivu. Šlo údajně o širokou kampaň, v níž „nejen politikové a poslanci, taky čerství pravicoví novináři, a vlastně hlavně oni, zpochybňovali postavení podle minulých zásluh a domáhali se pro nově se vydělující politické bosy větších mocenských pravomocí.“ Nejpomlouvanějším „bosem“ Památníku je Václav Klaus. Poslední kapitola je laděna opět v moll a v kompozici nese funkci melancholického doznívání.

Hrdinou vlastního osudu

Doby poklidné přejí velkým vypravěčským konstrukcím s umně vymyšleným hrdinou, v dobách nejistých bývá pro čtenáře mnohdy přijatelnější osobní zkušenost autora, který převezme hrdinovu roli a pustí se do dobrodružství, jímž je reflektované bytí. Cílem je důvěryhodnost. Památník Evy Kantůrkové odpovídá trendu autentické literatury především tam, kde zaznamenává lidské osudy a realitu doby. S tím se však autorka nespokojí a zažité zobecňuje, většinou zaujatě a nepřesvědčivě. Jistotu o vlastní pravdě čerpá i ze zdrojů podezřelých, zvlášť když začne hlásat ideje svého milieu - kulturní elity, pohrdající pragmatismem, nicméně dychtící přerozdělovat pragmaticky vytvořené zdroje. Zjednodušený obraz světa, politicky účelová kompozice a stranicky vyhrocené pasáže devalvují příběh disentu, jinak nepochybně velký a působivý.Teprve budoucnost, jež se ze současných sporů a shod vyvine, rozhodne, zda bude Památník vnímán jen jako trpké osobní svědectví o celkem předpokládatelné dějinné nespravedlnosti, anebo jako podnětný myslitelský čin. Milovníky senzací nicméně už dnes dílko potěší barvitými klípky a pohledy pod pokličku.