Byli bysme blbí, kdybysme to vraceli

Byli bysme blbí, kdybysme to vraceli

„Ten Žid Fischman? To byl přece Němec a fašista. Jestli mu to vrátí, tak to Židi podplatili. Je to špinavá politika.“ Postarší muž s bandaskou piva před hostincem U Lojzy v Puklicích je rozhořčen. „Já u toho vydřiducha dělal. Dostávali jsme sedm korun za den, a když se v zimě setmělo dřív, ještě nám korunu sebral.“ Z toho důvodu je pro puklického rodáka věc jasná: statek, který Richardu Fischmanovi v roce 1939 zabrali nacisté, teď patří obci a ta by jej v žádném případě neměla vracet. Stejný názor měla i poválečná lidospráva: hned v červnu 1945 zařadila R.Fischmana mezi „zrádce a nepřátele českého národa“, takže jeho majetek na základě Benešova dekretu č.12 propadl osvobozené republice.Samotný vlastník se proti dekretu a konfiskaci bránit nemohl, v té době už byl tři roky po smrti. Koncem roku 1942 zahynul v jedné z plynových komor vyhlazovacího tábora Osvětim - Birkenau. Jeho dcera Eliška však koncentrák přežila a od té doby téměř půl století usiluje o spravedlnost. Dnes jí je sedmdesát sedm let. „Jsem sama a čeká mě už jenom smrt,“ říká. „Ale chtěla bych se dožít chvíle, kdy stát vrátí to, co kdysi nacisté uloupili. Polistopadový systém přece nemůže stvrdit Hitlerovo dílo.“

Milióny v pneumatikách

Před válkou žili v Puklicích u Jihlavy čtyři židovské rodiny, z koncentráků se sem nevrátil nikdo. „Kdo jim za to může?“ ptá se řečnicky kolega muže s bandaskou, šedovlasý řidič trabantu. "Táhnuli s Henleinem a ten…