Stín Mnichova
V Ženevě ráj, v Bosně peklo
Srbský prezident Slobodan Miloševič je mistrem válečnického řemesla i proto, že dobře zná hranici, kterou při jednáních nesmí překročit. Kdyby bosenští Srbové nepřijali ženevský mírový plán, srbská strana by se stala zřejmým viníkem neúspěchu této konference a děravé protisrbské embargo by možná někde dostalo záplatu, třeba při kontrole lodí, plujících po Dunaji. Možná, že by se i zvýšil tón těch hlasů, které požadují intervenci. Souhlas však umožnil všechny tyto nepříjemnosti elegantně obejít, získat čas na dokončení válečných plánů a dokonce dosáhnout uznání právě toho, čemu se mělo zabránit: přijetím předložené ženevské koncepce měla srbská strana především uznat Bosnu a Hercegovinu jako stát. To by pak automaticky znamenalo, že bosenští Srbové se nebudou snažit vytvořit stát ve státě, kterému říkají „Srbská republika“ (na rozdíl od „Republiky Srbsko“, což je úřední název vlastního Srbska, a od „Srbské republiky Krajina“, jak byly pojmenovány dobyté oblasti v Chorvatsku). Nakonec dopadlo vše obráceně: tím, že se čekalo, až ženevský plán odsouhlasí právě parlament samozvané „Srbské republiky“, byla její státnost de facto uznána. Předáci bosenských Srbů ostatně nikde nedali najevo, že by jejich „republika“ měla přestat existovat a být jen nějakým kantonem.
Jako Beneš v osmatřicátém
Nynější Vanceův-Owenův plán se nejpravděpodobněji dočká stejného osudu jako loňský Vanceův plán pro Chorvatsko.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu