Aurora na mělčině

Jsou Dopisy Dubence zanedbatelnými prózami velkého autora?

Prakticky jen ti, kteří žijí literárním děním, dnes vědí, že Bohumilu Hrabalovi vycházejí nové knihy. Tu zatím poslední, v pořadí čtvrtý soubor Dopisů Dubence, nazvaný Aurora na mělčině, vydala Kadlecova Pražská imaginace nákladem 2.000 výtisků. Kritický ohlas je více než skromný; pravda, do značné míry může být zapříčiněn skutečností, že Kadlec do redakcí neposílá recenzní výtisky, a kdo by dnes měl čas prolézat těch několik málo knihkupectví, kde se nový Hrabal dá koupit? Znamená toto všechno, že Hrabalovo současné psaní je už nepodstatným rozmělňováním toho, co autor za svůj bezmála osmdesátiletý život vytvořil?

Jak se ocitnout na periférii

Dopisy Dubence, psané od 27.srpna 1989, jsou Hrabalovými veřejnými písmy bohemistce April Giffordové o situaci vlastní i vlasti. Několikrát autor i nakladatel oznamovali jejich konec, ale slov zatím nebylo dodrženo. Aurora na mělčině dovoluje říci: naštěstí.Dopisy prošly rozporuplným vývojem. Po počátečním obrovském zájmu (v roce 1990 vydala Tvorba knižně Listopadový uragán v nákladu 150.500 výtisků) došlo k bleskovému propadu zájmu o ně (Ponorné říčky vyšly na konci téhož roku už jen v 5.000 výtiscích) a ohlas byl velmi rozpačitý. To se nezměnilo ani po předloňském vydání dalšího svazku - Růžový kavalír. Hrabal se v Dopisech Dubence obrátil k sobě, s mírou a přímočarostí u sebe nevídanou. Reportérsky se postavil do středu dění, ovšem podával zprávy, v nichž s fakty nakládal rabiátsky a básnicky. Kadlec proto opakovaně upozorňoval, že jména událostí v Dopisech Dubence jsou otiskem skutečnosti v autorově mysli, vysloveným imaginativním proudem autorovy řeči. Jako takové proto mají vztah k realitě právně irelevantní. Rozpaky však nepramenily jen z faktografické svévole. Ta vadila méně než autorova rozbředlost v postojích, než jeho „boží“, etickými zásadami příliš se nezanášející přístup k dění, ať bývalému, nebo současnému. V „Dopisech“ se bezesporu koncentrovaly všechny hlavní rozpory jeho osobnosti, které bychom ve zkratce mohli pojmenovat jako nezanášení etických zásad do estetické pravdy. Jakmile náhle mohli veřejně šířit svá díla a postoje autoři předtím zásadoví, s režimem nekoketující, byl Hrabal odstrčen na periférii zájmu, a co se týče „Dopisů“ - i na periférii hodnot. Ostatně i jeho nakladatelství Pražská imaginace není centrálním nakladatelstvím zasloužilých jako například Čs.spisovatel, Mladá fronta nebo Atlantis. Je to malý podnik na okraji s poněkud pábitelským přístupem k činnosti. Politický kontext opět vešel do hry o hodnoty. Nepřekvapí tudíž, že „Dopisy“ byly v zahraničí přijímány vlídněji než doma, kde se Hrabal, tak jako v začátcích, opět ocitl v pozici outsidera, kterého netřeba brát příliš vážně. Co se to ale v Auroře na mělčině stalo, že lze vyjádřit radost nad tím, že Hrabal s „Dopisy“ neskončil? Vždyť i Hrabalův obdivovatel a nakladatel V.Kadlec se podivuje: A to, co mne ještě před rokem děsilo vizí vyčerpání možností formy i trpělivosti čtenáře, je najednou stále aktuální…

Vymanění se z mělčiny

Přitom se na první pohled příliš nezměnilo, řada motivů z minulých svazků „Dopisů“ objevuje se i v tomto. Něco však je jinak. A to něco je velmi podstatné: Hrabal se jednak přestal vymlouvat a sám sebe omlouvat, jednak si přestal sebemrskačsky sypat popel na hlavu za to, co udělal, kým je. Přestal se kontrolovat a zařazovat, skončil s polemikami a vysvětlováním. V tomto smyslu zlhostejněl, a tím se začal brát vážně. Absolutní pýcha je nejrentabilnější naděje, opakuje si v nemocnici na Bulovce, aby se nezbláznil. To je základní Hrabalův postoj v roce dvaadevadesát. Obrátil se k sobě a do sebe, k svému tělu, které mu s pokračujícím věkem už nedává pokoje. Propsal se k čistotě - ke konfesi starce, kterého opouštějí síly, který už chvílemi nemá chuť psát, ani žít. Od „politizace“ svého dopisového psaní přešel k jeho „biologizaci“, opět ve shodě se svým oblíbeným Rolandem Barthesem, jehož parafrázuje: styl se rodí z těla a minulosti pana spisovatele. Jsou to zápisky z území rozkladu, kde v totální jednotě slábnou autorovo tělo a poměry doma i ve světě, v nichž autorovi bylo dáno žít a v kterých žít uměl. I to jeho Občanské hnutí prohrává, dopadlo tak jako mí kocouři, rozbití a zbědovaní průjmem a kočičím morem. V třeboňských lázních Aurora mu tělo i mozek vysušuje průvan z moderních automatických dveří, v únoru ho děsí strašlivý fén, jenž profukuje Kerskem, v létě ho ničí nevídaná horka - dveře musí nechat otevřené a poprvé v životě se jich bojí… Kult osobnosti, který kolem něho smečka tzv. obdivovatelů vytváří, ho deptá a činí hysterickým. Ví to a konstatuje: A tak jsem se stal Aurorou… na mělčině. Dobře mi tak. Hrabale, Hrabale…Současně to jsou zápisky člověka, který zná svou cenu, ví, že je jednička, přestože má z ostudy kabát. Když chybuje, tak dokonale; přirovnává se k virtuóznímu violoncellistovi, kterého po koncertě kritici obdivovali, ale vytkli mu několik chybiček a on jim opáčil, že měli říct, že chtěli koncert bez chyb, poslal by jim svého žáka, který nechybuje."

Čas to rozsoudí

Tři roky po převratu se ukazuje, že z těch autorů, kteří svým dřívějším psaním získali domácí i mezinárodní kredit, tvoří v povětří nových poměrů s nezmenšenou naléhavostí dva: Ludvík Vaculík a Bohumil Hrabal. Každý po svém navázal na svoji předchozí tvorbu, reagují na dobu, hledají a nalézají svá témata. Samozřejmě, že může zaznít námitka, že to mají lehčí, že nepíší tzv. uměleckou prózu, ale jen uměleckou publicistiku, a ta přece témata hledá snadněji a její texty vznikají rychleji než texty novel či románů. Samo toto dělení na „vyšší“ uměleckou prózu a „nižší“ uměleckou publicistiku čas ovšem relativizuje, ba smazává, jak ostatně ukazují Vaculíkovy fejetonové soubory Jaro je tady nebo Srpnový rok. Je proto možné vyslovit prognózu, že Hrabalova Aurora na mělčině obsahuje texty, na něž po čase nebude nazíráno o nic méně svrchu než na texty, jimiž se proslavil. Zdá se, že opět na periférii vzniká hodnota, jež bude jednou středem. Pokud ovšem vůbec záhodno je, aby středem byla. Před námi je otázka, nebyla- li značná Hrabalova popularita od začátku 60.let do konce 80.let vlastně omylem, který šel proti smyslu Hrabalovy tvorby.