Tři loňské filmy z Hollywoodu, navíc vyznamenané různým počtem Oscarů, mají společné to, že Dobro, místy velmi naturalistické, je v nich, zdá se, k nevykořenění. Se závěrečnou úlevou je to však čím dál těžší, protože ta je víc a víc problematická. Ale nejprve se vraťme o dvacet let zpátky.
Školáky to nezajímá, pro ostatní je to nuda
Snad nedostatek času vede publicisty, kteří píší o právě uváděném westernu Tonina Valeria MÉ JMÉNO JE NIKDO (My name is Nobody, 1973), k tomu, aby jej letmo charakterizovali jako zdařilé, „dnes už“ ve svém žánru klasické dílo. Možná je zmátlo jméno klasikovo, totiž Sergia Leoneho, který Nobody napůl vymyslel a zaplatil, možná propadli kouzlu hereckého umění Terence Hilla, který hraje Nobodyho, jehož šarže pro desetileté se během sedmdesátých a osmdesátých let nestačili nabažit. Jenže „klasický“ neznamená „starý“, ale takový, který svou hodnotou trvá, je dokonalý, vzorový. Nobody je bohužel jen slepenina jednak z marného pokusu evokovat Leoneho zakladatelskou westerovou práci z trilogie s Clintem Eastwoodem (Pro hrst dolarů, 1964; Pro pár dolarů navíc, 1965; Hodný, zlý a ošklivý, 1966) a z Tenkrát na západě (1968), jednak z využívání prvků, které na této práci od konce šedesátých let cizopasily (Malý unavený Joe s Hillem a Spencerem a další kožená pokračování). Leone coby producent zkouší Nobodyho směřovat jako jakési rozloučení s typem westernu, jejž sám vytvořil, a jako uvolnění cesty fackujícím spaghetti-komediím.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu