Socialisté odcházejí
Za čtrnáct dnů jdou Francouzi volit
Předvolební Francie se velice podobá Spojeným státům loni na podzim. I tady si skoro všichni přejí změny, oživení hospodářství, zastavení stále se zvyšující nezaměstnanosti, zpevnění franku vůči okolním měnám a řešení ekologických problémů. Přesto panuje ve Francii názor, že potřebná změna bude zase jen novým obalem na starém výrobku. Řadoví voliči jsou unaveni z tradičních politických stran, jejich vzájemného obviňování, věčných koaličních hádek, rozchodů a sbližování. Jsou přesyceni i provoláními a gesty nejznámějších stranických vůdců: lidé jako Chirac, Giscard d'Estaing, Pasqua, Marchais, Le Pen či Fabius se na politické scéně pohybují už řadu let, někteří skoro celý svůj život. Většina obyvatelstva navíc sdílí silnou averzi ke stárnoucímu Mitterrandovi, jeho školometskému poučování národa z televizní obrazovky a egoistickému odhodlání vydržet za každou cenu poslední dva roky druhého prezidentského mandátu. (Byl by tak první v historii, komu se to podařilo.)
Rivalové na pravici
Podle posledních průzkumů a všeobecných nálad v zemi je jedna věc už dnes víceméně jasná. Socialisté, vládnoucí od roku 1981 (s přestávkou v letech 1986–88), ve volbách určitě neuspějí. Unaveni vládou, korupčními skandály, gigantickou aférou s kontaminovanou krví, problémy s třemi milióny nezaměstnaných a nejednotou ve vlastních řadách, působí dojmem bývalých mocenských stran východní Evropy. S ulehčením…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu