Posedlost ústavou

Mohlo by se zdát, že vznikl zase jen další orgán z řady těch, které se dnes tak rychle objevují na společenské scéně a opět z ní mizí. Není tomu tak. Ústavnímu soudu přísluší nejen určité kompetence, ale i podstatná část vrcholné státní moci ve smyslu dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Bez této dělby se moc soustřeďuje v jedněch rukou, což může vést k absolutismu, ba k tyranii. Toto dělení lze snad ještě doplnit o moc občanstva - vliv jeho veřejného mínění, společenských organizací a shromáždění - a samozřejmě tisku, a v neposlední řadě o vliv mezinárodního mínění. Existence těchto vlivů má značný význam pro uznávání našeho státu jako státu demokratického a právního.

Dnešní rozdělení moci

Pokud jde o vztah moci výkonné (prezidenta, vlády) a zákonodárné (parlamentu), přežívá u nás bohužel struktura vztahů z totalitní ústavy z roku 1960. Oproti ústavě z roku 1920 a na rozdíl od evropského standardu nemá dnes naše výkonná moc právo vetovat zákony, odročovat zasedání parlamentu ani jej rozpouštět. Hlava státu ovšem může samostatně navrhovat zákony a pro své ústavní akty nepotřebuje souhlas vlády. Tím je exekutiva rozdělena a prezident se může dostat do role „osamělého běžce“, jakkoli svou autoritou přesahuje meze politických stran, parlamentů i národů.

O nic víc nebyla dosud vyřešena ani dělba mezi mocí zákonodárnou a soudní, přičemž právě soudní moc může být protiváhou ostatních. Svým objektivním rozhodováním může zeslabovat…