Danubius

Claudio Magris: Danubius

Někdy v roce 1983 se italský germanista Claudio Magris (1939) vydal na imaginární cestu od pramenů k ústí Dunaje. Výsledkem jeho výpravy je kniha Dunaj, jejíž ctižádostí je podle českých vydavatelů „odkrýt téma moderní literaturou a současnou historií neustále oživované: mýtus střední Evropy“. Originál Dunaje vyšel italsky před pěti lety, jeho české vydání (v překladu Kateřiny Vinšové a Bohumila Klípy) vyslalo na trh v minulých dnech nakladatelství Odeon.

Rozbitý svět

Kdesi v textu cituje Magris anekdotu, jež je ve svých důsledcích děsivá: Tajná služba informovala vládu rakouského mocnářství o revolučních přípravách v Rusku. „A kdo by, prosím vás, měl v Rusku tu revoluci udělat?“ ptal se příslušný ministr. „Snad ne pan Bronstein, který celé dny vysedává v Café Central?“ Bronstein alias Trockij záhy útulnou vídeňskou kavárnu opustil… Habsburská říše zahájila rozpad imperiálního světa, který se ještě na počátku století zdál na věky stabilizovaný. Její zánik byl šokem a zrodil obludy. Rakušan Gottwald vyměnil národní vědomí za třídní nenávist a o sedm let starší Rakušan Hitler spojil národní vědomí s nenávistí téměř absolutní. Podunajský prostor je Magrisovi kadlubem, v němž národnostní, rasová a kulturní roztříštěnost vytváří výbušné sloučeniny. Dunaj po staletí vnášel do divokých zemí pod Karpatami univerzální kulturu, která více méně stmelovala krvavě rozhašteřené národy. Tok řeky autor provází výkladem, v němž se bezpočet kulturně historických informací střídá s popisy téměř reportážními a s historickými i politickými meditacemi. V Bavorsku a Rakousku exceluje germanistickými znalostmi, v rudých absurdistánech se nezajímá jen o pozůstatky habsburské civilizační mise, ale i o současnost a kulturní dění posthabsburské. Nezdá se, že by Magris tušil brzký konec komunistických režimů: to, co porůznu vzniklo z rozkouskovaného mocnářství, se pokouší popsat snad až příliš zdvořile, nepřestává ovšem sčítat ztráty, k nimž došlo v průběhu tři čtvrtě století.

Rakouské břímě

Magrisova kniha je natolik roztěkaná a mnohoznačná, že unese tolik interpretací, kolik si jich čtenář dokáže najít. Pro mne je jejím hlavním hrdinou korektní c.k. byrokrat, typ možná trochu komický, ale se srdcem na pravém místě, který je „treu und bieder“, aby mohl zdárně přetvořit kus svěřené balkánské divočiny, do podoby „gemütlich“; tedy muž věrný a trochu úzkoprsý, usilující o jisté řekněme zútulnění světa. Stopy, zanechané vyleštěnými polobotkami rakouských úředníků, jsou dnes už v terénu, který prošel tolika bouřemi, téměř neznatelné. Magris cituje a interpretuje nejrozmanitější prameny a štědře před nás kupí protikladné názory: i jeho pojetí němectví kolísá mezi ironií a obdivem. Pár desítek kilometrů od pramenů Dunaje protéká Rýn, druhá velká německá řeka, která představuje „německé ctnosti a čistotu, věrnost Nibelungů, rytířské hrdinství a mužnou, osudovou lásku germánské duše. Rýn je mytickým strážcem čistoty rodu. Dunaj, to je německo-maďarská-slovansko-románsko-židovská střední Evropa, příval Orientu a Asie.“ Mnohotvárný prostor mezi Pruskem a Slovany, mezi Hegelem a Dostojevským, sjednocovalo Rakousko, kde se němectví stalo univerzálně přijatelným, nadnárodním principem. Díky své pevnosti se Němci stali Římany střední Evropy a vtiskli jí jednotnou kulturu. Být Němcem na východě však bylo podle Magrise nekonečně těžké.

Vítězné Slovensko

Nad Magrisovými stránkami o Slovensku si asi nejsnáze uvědomíme možnosti a meze jeho stylu, v němž se propojuje hluboká erudice germanisty se suverénní povrchností postmodernistického vzdělance, který ovšem nepřestává být bystrým, někdy i jasnozřivým pozorovatelem. Literárním Slovenskem se nechá provázet akademikem Šmatlákem. Proto mu za olbřímími zjevy Mináče, Mihálika, Novomeského a Válka zůstane skryt např. Dominik Tatarka. Emancipační snahy Slováků však rozpozná okamžitě a přes veškeré sympatie nemůže jako univerzalista nevarovat: „Je-li (malý národ) takto zahleděn do sebe, pohlcen prosazováním vlastní identity a soustředěn na to, zda ho ostatní mají v náležité úctě, hrozí mu, že ochudí obzor svých zkušeností a že mu ve vztahu ke světu bude chybět vznešenost.“ Soucitně líčí slovenskou minulost, poznamenanou tisíciletými křivdami a maďarizací, která zbavovala národ elitních jedinců. V době, kdy Magris cestuje podél Dunaje, se však již nová slovenská elita v rámci Československa, a s českou pomocí, dávno ustavila a čile se drala do popředí, neboť „změny, k nimž došlo po roce 1968, zvýšily význam Slovenska a poskytly mu důvody k pocitu zadostiučinění…“ O normalizaci píše: "Praha byla popravena; na Slovensku se totalitní režim po roce 1968 také vyřádil na občanských svobodách, nicméně - ať už politickou kalkulací, nebo důvěrou v panslavistickou, a tedy proruskou tradici v zemi - zde byla posílena politická moc. A tak je dnes Slovensko pod pantoflem a zároveň prožívá historický vzestup, procitnutí a rozvinutí své úlohy. Nádherná Praha upadla po osmašedesátém do osidel odevzdanosti a smrti; Bratislava je navzdory tomu krevnatá a radostná, je to svět plný života a elánu, neohlížející se teskně za minulostí, nýbrž hledící vstříc rozmachu a budoucnosti."Magris nám dává pocítit, že tam za Břeclaví, v dunajském kotli, se odedávna svářel nejen východ se západem, ale i sever s jihem, pragmatická disciplína s efektní svévolí. České země k dunajským neřadí. Vltava, Labe a osud Polabských Slovanů, to je už úplně jiný příběh.

Zprávy z Prahy

Nadčasovou hodnotu Magrisovy knihy tvoří rozvlněná hladina celku, na níž se zrcadlí dějiny v letmých záblescích. Literatura, která se váže k podunajskému mocnářství, je pozoruhodně rozsáhlá a rozporná. Pro český postoj k Rakousku-Uhersku byl pro nás dlouho směrodatný Hašek, který vládnoucí elitu prezentoval typy blbými až zločinně. Atmosféru zúředničtělé monarchie vylíčil, byť i neadresně, Franz Kafka a světu z toho dodnes mrazí. Čert ví, do jaké míry je Magrisova kniha spravedlivá. Staré křivdy však byly překryty křivdami jinými.