Vybledlá fotografie

Recenze knihy Mileny Bubeníčkové-Kuthanové

V květnu 1949 odsoudil Státní soud v Praze skupinu šestašedesáti převážně mladých lidí za velezradu, vyzvědačství, rozvracení lidově demokratického zřízení a podobné zločiny. Tři z obviněných byli odsouzeni k trestu smrti, jeden k doživotnímu vězení, dva k pětadvaceti letům vězení, čtyři ke dvaceti letům, dva k osmnácti letům, pět k patnácti letům atd. Každý pokus o sumarizaci té infernální bilance by byl obscénní.Jedním z odsouzených byl jedenadvacetiletý student práv Radim Kuthan, který dostal patnáct let. V roce 1954 mu byla udělena milost, kterou odmítl. O dva roky později byl propuštěn: tentokrát musel prostě odejít domů, nikdo se s ním nebavil. Strávil ve vězení přesně osm let a teprve o třicet let později se jeho sestře Mileně Bubeníčkové-Kuthanové podařilo přimět ho k tomu, aby se otevřel a soustavně, soustředěně se rozhovořil. Následovaly půl druhého roku trvající rozmluvy, které spolu se zachovanými dopisy a doklady M. Bubeníčkové-Kuthanové poskytly materiál na knížku. Jmenuje se Vybledlá fotografie a vydal ji Jan Vladislav v roce 1979 v samizdatové edici Kvart. V roce 1985 ji Jan Lopatka a Ivan Havel vydali podruhé v samizdatové Edici Expedice a tiskem vyšla v červnu letošního roku v nakladatelství Vyšehrad.

O čem vypovídá mlčení

O okolnostech vzniku této knihy autorka v úvodu uvádí: S jistými obtížemi byl (Radim Kuthan) schopen hovořit obecně o nátlaku a surovostech, ale čirý popis alespoň jednoho vlastního výslechu nám nikdy neposkytl. Únosnost hlasitého vzpomínání má zřejmě své specifické meze. Bojovala jsem pak s pocitem viny a skoro si přála nepokračovat, zvažovala jsem, zda mám právo narušovat Radimovo usmíření.Otřesné zkušenosti, které byly každodenním údělem vězňů a o kterých Vybledlá fotografie podává věcné, střízlivé svědectví, vrhají pronikavé světlo na tyto tři věty, které autorce knihy zřejmě vyplynuly přirozeně a možná téměř mimovolně z rozmluv, z nichž kniha vznikla. Jsou to věty tak jednoduché, že čtenáře při prvním čtení možná ani zvlášť nezasáhnou, přestože ostře osvětlují několik neodbytných záhad, jimiž se v budoucnu z časového odstupu bude nutno vyrovnávat. O čem to vlastně vypovídá okolnost, že ti, kdo přežili nacistické a komunistické tábory a věznice, po desetiletí nebo do konce života nemohli o tom nejtíživějším, co prožili, promluvit? Bránila jim v tom opravdu míra utrpení, nebo je vlastní příčinou jejich mlčení jakýsi námi ostatními obecně nepoznaný stud za ty, kdo jim to způsobili? A dále: v čem spočívá jejich usmíření? Není založeno na niterném přesvědčení, že usmíření v běžném slova smyslu není možné, protože byly překročeny všechny meze, a že právě s tím je nutno se smířit? Každý čtenář, který neprožil to, co prožil Radim Kuthan, a v době jeho věznění neprožíval krajní ohrožení, že to prožije s ním, se totiž musí k pachatelům té absolutní deviace nějak přiřadit. Pokud nosí v hlavě nějakou formuli, která ho z této řady spolupachatelů vyjímá, tak by snad svědectví toho druhu, jakým je Vybledlá fotografie, raději ani neměl číst. Otřesnost té četby může případně prodloužit dobu, než dospěje k prozření, kterému se brání.Náklady knih, dokumentujících podobné zážitky jako ty, které potkaly Radima Kuthana, klesají, tak jako brzy po válce klesal zájem o knihy, přinášející svědectví z koncentračních táborů. Je to skličující, ale asi to není bez výjimky a všude projev netečnosti, cynismu a kalných myslí. Je pravděpodobně nemálo těch, kteří se takové četbě vyhýbají, protože je odrazuje zjitřenost a solidarita s oběťmi. Taková odvrácenost dokonce nemusí být zcela nepodobná tomu, co Radimu Kuthanovi bránilo promluvit o tom nejhorším.

Promyšlený plán ponižování

Podle některých detailů v dopisech Radima Kuthana se zdá, že od poloviny roku 1950 došlo ve vězeňském režimu k brutalizaci. Je tu nápadná časová shoda s procesem dr.Milady Horákové. Mimo zdi vězení se ochromující účinek strachu - strachu nejen o sebe, ale i o ty ve vězeních - navzdory řadě krutých rozsudků brzy po únoru 1948 patrně dostavil teprve v tuto dobu. Brutalita vězeňského režimu, jak se s ní setkáváme ve Vybledlé fotografii, zřejmě nemohla - aspoň ve většině svých nejtvrdších projevů - vzniknout jinak, než těsnou souhrou jejích podřízených, většinou primitivních vykonavatelů a vysoko postavených a fyzicky nepřítomných strůjců. V tomto směru se období teroru v Československu od svého vzoru v SSSR, zdá se, přece jen liší, a vlastně k horšímu. V SSSR se do jisté míry uplatnily pro nás téměř nepochopitelné vzdálenosti, byzantská netečnost vrcholu pyramidy k bezuzdnostem místních vrchností nepřehledné říše a zaměření strůjců převážně na enormní rozsah teroru. V těsném prostoru československého satelita se zdá, že i sadistické schválnosti exemplárních vězeňských velitelů musely být nejen předvídatelné, ale musely zapadat do promyšleného plánu jako jeho předpokládané jednotliviny.Odmítnutí milosti, které Radima Kuthana stálo dva roky vězení, je úchvatné a záhadné zároveň. Z textu se dovídáme dvojí důvod. Podle líčení spoluvězně byl Radim Kuthan bezprostředně po sdělení, že mu byla udělena milost, rozhněván jako po urážce. O něco později v dopise matce své odmítnutí zdůvodnil tím, že nechtěl přijmout výhodu propuštění, když spoluvězni museli zůstat. Přisuzovat Radimu Kuthanovi motivy, které nesdělil, by bylo opovážlivé, nicméně text Vybledlé fotografie je hutný a jeho přísná věcnost a střízlivost nutí čtenáře, aby si jej sám doplnil o subjektivitu, která v něm zůstává nevyslovena. Milena Bubeníčková-Kuthanová své podání ani v nejmenším nebeletrizovala a výsledek je paradoxně ten, že Radim Kuthan v její knize přerůstá svůj ryze dokumentární, individuální rozměr. Jeho odmítnutí milosti, které je odmítnutím vysvobození z trýzně a krajního ohrožení od naprosté svévole těch, jimž byl vydán, zřejmě není projevem vězeňské deprivace, smířením a sebedestrukcí. Lze je chápat jako překonání násilí a utužení odporu, jako překonání vůle věznitelů, jako zmarnění násilí a útisku. Milost potvrzovala panství bezpráví ve chvíli, kdy soubytí se spoluvězni prokázalo jeho bezmoc. Proto byla urážlivou lží a musela být odmítnuta. Nesmiřitelně.