Monika Maronová: Zónofobie

Monika Maronová: Zónofobie

M.MARONOVÁ (1941 v Berlíně), po maturitě pracovala rok jako frézařka, vystudovala divadelní vědu a dějiny umění. Pracovala jako reportérka, od 1976 je spisovatelka na volné noze. Roku 1988 emigrovala do západního Německa, žije v Hamburku.Sjednocení Německa se pro mě stalo noční můrou, a to nikoliv proto, že by někdo z jeho protivníků měl pravdu: levice či Francouzi, Angličani nebo Rusové; rovněž ne proto, že zaměstnanci saských chemiček už nemusí pracovat pod kapajícím potrubím s kyselinou a jsou místo toho nezaměstnaní; ani ne proto, že nájemné stoupá, spekulanti mají zlaté časy a nevalní vědci ze západních končin okupují východoněmecké katedry. To všechno patří k poválečným dobám a my žijeme v opožděné poválečné době.Sjednocení se pro mě stalo noční můrou proto, že Východ, kdekoliv se jako takový projevuje, ve mně vyvolává nepřekonatelný hnus. Vše se proměnilo v hnus: můj soucit, moje účast, můj zájem. Považuji to za nemoc a nevím, jaký proti ní existuje lék. Tuto nemoc nazývám zónofobií.

Diktatura číšníků, klempířů a taxikářů

Poznám je okamžitě už na dálnici z Hamburku do Berlína, aniž bych musela luštit jejich poznávací značky: kdo jede bez rozpaků odhodlaně v levém jízdním pruhu, protože někde na horizontu předpokládá trabanta či náklaďák, je z Východu. Co mám, to mi nikdo nesebere, a v tomto případě je to levý jízdní pruh. Kdo při příjezdu na dálnici okamžitě horlivě a s nasazením života najíždí doleva, aniž by se…