Staré zlaté časy

Francie má tradici ideologické politiky. A to přinejmenším od osvícenství, určitě od revoluce. Byla tu však patrná i dřív: i francouzská monarchie sama sebe zdůvodňovala daleko teoretičtěji než monarchie jiné.

Tento ideologický sklon se dnes projevuje především tím, že politické strany, síly i veřejně se angažující jednotlivci tu vždy pociťují silnou potřebu ideologicky se definovat, vytvářet pro svá přesvědčení rozumově zdůvodněné doktríny, z nichž teprve následně odvozují své praktické kroky v konkrétních otázkách. Obdobný sklon lze vystopovat i v jiných zemích, zdaleka však není univerzální. Pro anglosaské státy je typický přístup právě opačný: v USA či Británii nelze rozhodně mluvit o nějaké republikánské či demokratické, eventuálně konzervativní či labouristické ideologii. Politická reflexe má v těchto zemích především empirický charakter, analyzuje politické chování až dodatečně, a posteriori.

Destabilizace celé scény

Proto konec komunismu poznamenal francouzskou politiku více a hlouběji než jinde. Došlo zde totiž k ideologickému zhroucení tak radikálnímu, že na čas zpochybnilo vůbec možnost a legitimitu jakéhokoliv ideologického modelu politického života. A to ve Francii vyvolává vnitřní zmatek, pocity vykořeněnosti a bezhlavé hledání něčeho, čím zející prázdno zaplnit. Jde tu o zásadní, přímo niterný problém, který působí dlouhodobě. Začal se ostatně projevovat už od publikování Solženicynova Souostroví Gulag počátkem 70.let.…