Bosně-Hercegovině hrozí rozdělení

Valná část světové diplomacie (československou nevyjímaje) předpokládala, že mezinárodní uznání některé z bývalých jugoslávských republik povede v této části Balkánu k ještě prudším bojům. Ukázalo se však, že opak je (prozatím) pravdou. Přesto v tomto zdánlivém klidu padlo jen na chorvatské straně (jak uvedl zdravotní štáb chorvatských sil) již čtyřiačtyřicet osob. Jak dlouho tento stav potrvá? Mnohé bude záležet na vývoji událostí v Bosně a Hercegovině, čtyřmiliónové republice sevřené mezi Chorvatskem a Srbskem. Její situace je natolik specifická, že ji nelze srovnat s žádnou z ostatních republik.

Tři etnika, trojí náboženství

V Bosně a Hercegovině žijí v početně zhruba vyrovnaném poměru tři etnika, vyznávající trojí náboženství: katolické, islám, pravoslaví. Mluví velmi podobnými jazyky, nepoužívají však stejné písmo. Větší sarajevské časopisy proto vycházejí tištěné napůl latinkou, napůl cyrilicí. Národnostně i kulturně je to velmi pestrá zem, o které se proto vždy mluvilo jako o Jugoslávii v malém.

Bosna je jednou ze čtyř bývalých jugoslávských republik, které už vyhlásily nezávislost. Patnáctý leden však potvrdil předpovědi varující, že tato republika nemá zatím naději na uznání své čerstvě vyhlášené samostatnosti. A to nejen kvůli velmi komplikované vnitřní situaci. S částí jejího území kalkuluje jak Srbsko, tak Chorvatsko. Chorvatský prezident Tudjman i srbští politikové mluví otevřeně o rozdělení Bosny a Hercegoviny a o připojení jejích částí ke svým republikám. Chorvatští a srbští kartografové již kreslí mapy budoucího uspořádání Bosny, které se ovšem navzájem velmi liší. Z přiložené mapy jasně vysvítá, že národnostní rozložení této republiky je tak komplikované, že rozdělit ji podle nacionálního principu je nemožné.

Muslimové a Chorvati chtějí republiku udržet

Muslimové a část bosenských Chorvatů vidí proto jako jediné řešení samostatnou Bosnu, zaručující stejná práva všem. Největším zastáncem této varianty je bosenský prezident A.Izetbegovič. Argumentuje tím, že v případě rozdělení republiky mezi dva sousedy by se dostalo do postavení menšiny, žijící v jiném národním státu, asi 500.000 Srbů, 600.000 Muslimů a 300.000 Chorvatů. Jak by takový oříšek dokázala rozlousknout kterákoli mezinárodní komise?

Proto panuje mezi Muslimy a Chorvaty přesvědčení, že si Bosna musí zachovat územní integritu. A tu lze dnes zajistit pouze samostatností této republiky.

Problémem ovšem je, že bosenští Srbové hlasovali proti samostatnosti Bosny a nedávno, 8.ledna, dokonce jednostranně vyhlásili Srbskou republiku Bosna a Hercegovina. Mezitím ovšem i Chorvati toužící po připojení k Chorvatsku vyhlásili své nezávislé oblasti a už v nich zavádějí nové chorvatské dináry.

Samostatnosti stojí v cestě především přítomnost srbské armády. Ta se ze Slovinska a z neokupovaných částí Chorvatska totiž stáhla do Bosny. A poněvadž bosenské vedení prezidenta Izetbegoviče armádě nedovoluje povolávat občany své republiky, doplňují vojáci své řady rezervisty ze Srbska a Černé Hory. A to je převažujícím důvodem napětí, které dnes v Bosně vládne.

Srbsko si dělá územní nároky na bosenské území. Dojde-li k rozdělení, podaří se Miloševičovi vytvořit největší Srbsko, jaké v dějinách existovalo. A verbálně mu v tom napomáhá chorvatský prezident Tudjman. Počítá pravděpodobně s oblastmi, kde převažují Chorvati. Vzhledem k armádě je však nepravděpodobné, že by mu tento kalkul mohl vyjít. Každé rozdělení by navíc bylo precedentem pro další sporné oblasti bývalé Jugoslávie. V první řadě pro ty, které v Chorvatsku obývají Srbové.

Podmínkou mezinárodního uznání Chorvatska byl navíc požadavek, že tato republika nevystoupí s územními nároky vůči žádné ze sousedních republik. Hranice lze podle zásad Evropského společenství měnit jen za souhlasu všech zúčastněných stran, což v případě Bosny znamená nejen Chorvatů a Srbů, ale i Muslimů. Ti se však nejspíš nikdy nesmíří s tím, aby jejich bosenská republika přestala existovat a oni se stali menšinou.

Konflikt by byl krvavější než v Chorvatsku

Samostatnost Bosny má zatím silnou mezinárodní podporu navzdory tomu, že nebyla uznána. Dokonce i americký velvyslanec v Bělehradě W.Zimmermann prohlásil, že „její územní integrita je právě v této chvíli, kdy ji ohrožuje srbské vedení v Bosně, které chce jednu její část odtrhnout, naprosto nezbytná“. Bylo by prý tragické, kdyby „někdo z chorvatské strany spolupracoval se Srbskem na rozbití Bosny a Hercegoviny“, řekl. Chorvatsko by tím fakticky pošlapalo princip, na jehož základě získalo vlastní uznání.

A.Izetbegovič se v této situaci snaží dojednat příchod modrých přileb OSN i do Bosny. Chtěl by uspořádat referendum, v němž by o budoucnosti republiky rozhodli všichni její obyvatelé. Spoléhá se na Muslimy a Chorvaty, kteří dohromady tvoří potřebné dvě třetiny, a doufá, že referendum dopadne ve prospěch bosenské samostatnosti. Obtíž však je (podobně jako v Československu) ve formulaci otázky. Srbská strana dala jasně najevo, že se postaví proti každému znění, v němž nebude řeč o „Jugoslávii“. Toto slovo však dnes neznamená nic jiného než Srbsko.

Bosna má před sebou dvě možnosti, víceméně neuskutečnitelné: rozdělení, nebo samostatnost. Třetí možností by byla válka, která by podle mnohých analytiků byla ještě daleko krvavější než v Chorvatsku. To si pravděpodobně uvědomují všechny tři strany bosenského zauzlence a nepřestoupí snad tu poslední jemnou hranici, jež by už vedla přímo k bojům. To platí o třech etnicko- náboženských skupinách, obývajících tuto malou republiku. Nikoliv už o srbské armádě a jejích rezervistech, kteří by mohli nejspíš konflikt vyprovokovat. A dokud ta z Bosny neodejde, bude tato republika žít pod stálou hrozbou krveprolití. Sarajevo už jednou bylo jiskrou, která rozpoutala celoevropský požár.