Choulostivá záležitost

Netrpělivost uznat Chorvatsko byla zcela pochopitelná. Vždyť tam umírají lidé. Mezinárodní problémy však nelze řešit pouze proklamativními akty. Světový organismus je citlivý na nerovnováhu. Co ten či onen čin způsobí je třeba posuzovat nejen z hlediska dneška, ale i z dlouhodobé perspektivy.

Od prohlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska a od následného začátku války uběhlo přes půl roku, a přesto naprostá většina států, byť okamžitě odsoudila použití síly a stála na straně toho slabšího a „méně ušpiněného“, čekala s uznáním až na 15.leden. USA jsou dokonce ještě opatrnější. Proč?

Sebeurčení versus územní celistvost

Podle mnoha komentátorů (včetně T.Marjanoviče v Respektu 52/91) by uznání přineslo Chorvatsku především možnost získat zbraně a vzápětí je použít. Tedy válku až do vítězného konce. Naplnil by se také sen prezidenta Tudjmana stát se zakladatelem nového státu. Srbská strana by si snad uvědomila, že by nebylo vhodné útočit na suverénní stát. A pokud ne, mělo by Chorvatsko možnost požádat o zahraniční pomoc (i když uznání neříká, kdo a jak by mu ji měl poskytnout). Kdyby bylo jisté, že uznání nového státu bude stačit k ukončení války, došlo by k němu už dávno.

Válka však nepotrvá věčně a mír přinese řadu problémů: repatriaci utečenců, rozdělené rodiny, obtížnější ekonomické a jiné kontakty, péči o menšiny v sousedním státě atd. Uznání platí na věky, nelze je odvolat, ani když se nový stát nechová později moudře (viz…