Méně šťastný svět
Na umělce ve východní Evropě čekají mnohá zklamání. Jedním z těch nejtragičtějších bude, až zjistí, že jim už osobní zážitky krutosti a absurdit komunismu - jako umělecký materiál - nebudou k ničemu.
Na umělce ve východní Evropě čekají mnohá zklamání. Jedním z těch nejtragičtějších bude, až zjistí, že jim už osobní zážitky krutosti a absurdit komunismu - jako umělecký materiál - nebudou k ničemu. Těžko už z nich může vzniknout velké dílo. Zčásti proto, že pozdní komunismus posledních dvaceti let postrádal dramatický prvek, z něhož by se dalo vytvořit něco všelidského. Konflikt dobra se zlem, tolik potřebný pro jakékoli drama, se natolik zamlžil, že většina lidí ztratila představu hranice, na níž se zlo a dobro střetávají; dodnes věří, že na komunismu bylo cosi bytostně dobrého, co stojí za zachování, byť i v pozměněné formě. Pro umělce bude zklamáním i zjištění, že na posledním období komunismu nebylo nic natolik humorného, aby se z toho ještě dala vyždímat nějaká ta absurdní komedie: na komunismu už prostě ani není čemu se smát.
Zklamáni budou i ti disidentští politici a filozofové, kteří se ještě domnívají, že životem v komunismu získali zvláštní moudrost, něco, čemu se svět potřebuje učit. Svět už to nezajímá. Od komunismu a jeho zkušeností se dnes nemůže nikdo naučit nic, co by mu bylo k užitku. Jediné, co po sobě v Evropě zanechal, je pocit bezmezné trapnosti nad zcela zbytečně promrhaným časem, životy, myšlenkami, nad plahočením mnoha generací.
Několik zásadních požehnání
Říká se ale, že na každém zlu musí být něco dobrého. Co dobrého tedy komunismus dal světu? Těm, kdo jej zažili na vlastní kůži - naprosto nic. Těm, kdo s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu