Vracet nebo nevracet

O restituci majetku znárodněného po 25.únoru 1948 se již dlouho vzrušeně debatuje ve Federálním shromáždění i ve federální vládě. Otázka byla často formulována tak, zda se má restituce uskutečnit formou vracení zkonfiskovaného majetku, nebo formou finanční kompenzace. Takto položená otázka je však nevhodná: na finanční restituci československý stát nemá peníze. Finanční náhrada, která by byla pouze symbolická, může vzbudit jen znechucení. A jiná než symbolická by být nemohla, neboť to by vedlo k masivnímu zadlužení. Restituce proto musí být fyzická, a to buď vcelku, nebo prostřednictvím vlastnických podílů.

Pokud československá společnost přijme myšlenku soukromého vlastnictví, není možné činit rozdíl mezi vlastníky a jejich dědici nebo mezi těmi, kdo emigrovali a kdo zůstali. Stejně tak nemůžeme rozlišovat mezi majetkem znárodněným například v letech 1952, 1955 a 1959. Bylo by to zcela libovolné a nespravedlivé.

Objevily se návrhy omezit restituci na ty vlastníky, kteří nyní bydlí v Československu. Emigranti by si mohli dovolit do majetku nově investovat, namítá se z druhé strany. Restituci nelze čímkoli podmiňovat. Má-li být přijat princip individuálního vlastnictví, majetek patří bývalým vlastníkům. Tito vlastníci musejí mít možnost do svého majetku investovat nebo jej prodat, jak se jim zlíbí.

Dalo by se namítnout, že z čistě ekonomického hlediska fyzická restituce nemá význam. Jakmile jsou vlastnická práva jasně definována a soukromé vlastnictví…