GLOSÁŘ: Realita absurdity

GLOSÁŘ: Realita absurdity

Snad nejvýstižnější metaforu svých pocitů ze současných národnostně, lustračně i sociálně vyděračských mumrajů jsem v posledních dnech viděl a slyšel ze scény Činoherního klubu, když Hálkův simulantsky, vyčůraně zbědovaný mužik Nikita v Birkinského a Smočkově Mumraji pronesl již nejméně podesáté uhrančivě mystický, ukřivděný refrén: „Nečiňte mi, blahorodí, bezpráví!“ Psychiatři mají pro obecnou chorobu, jíž J.Hálek nastavuje groteskní zrcadlo, přesný termín: útěk do nemoci. Ano, jsme chudáci zdevastovaní, těžce nemocní, ale běda, kdyby nás chtěl někdo léčit. Svou vlastnoručně vypiplanou nemoc si od nikoho brát nedáme! Konkrétně v Mumraji: vzali nám syna násilím na studie do města, živí nám ho, činí nám tím bezpříkladné bezpráví, ale běda, kdyby nám ho chtěli vrátit. Co bychom s ním dělali, vždyť bychom jej sami neuživili! A co tedy, Nikito, máme s vámi dělat? „Nečiňte mi, blahorodí, bezpráví!“ Kruh se uzavřel. Herec vystačí celý večer s jediným stupidním gestem rukou a jediným mystickým pohledem do dáli (až někam k „časovému horizontu“ našich frází), což oceníte teprve při pátém, osmém, patnáctém stereotypním opakování (herec v průměrné realistické inscenaci téhož textu by se stereotypu logicky zalekl a použil takové gesto jednou, dvakrát). Surreálně zmnožené gesto i nekonečně opakovaná věta, vytvářející patovou situaci, jsou tak „přesahové“ a dokonale přesné proto, že jsou dokonale absurdní.

Všechno krom jediného

Už dva…