Pokrytecký obraz kuvajtské totality

Kdekoho ve světě dnes rozčiluje porušování lidských práv v Kuvajtu. Tiskové agentury přinášejí zprávy o procesech a rozsudcích smrti nad kolaboranty s iráckou okupační mocí a především o nezákonném charakteru těchto soudů. Skutečně, kuvajtská vládnoucí dynastie Sabahů nikdy nepředstavovala ideál správy státu a její návrat na zadním voji spojenců znamenal jenom obnovení předválečných poměrů, ovšem hodnotit tyto poměry bez uvedení všech souvislostí je přinejmenším licoměrnost. Jestliže spojenci nevtáhli do Bagdádu a nesvrhli Saddáma Husajna, aby „nevznikl chaos“, proč by pak měli měnit kuvajtské pořádky? Když nezasahovat do vnitřních záležitostí, tak nezasahovat.

Na Kuvajt se dnes kladou absolutní měřítka západní demokracie, zatímco otázka Iráku se smrskla na pokračování sankcí OSN. A samotné sankce ještě nikdy a nikde nevedly k cíli. Přitom cílem rezolucí Rady bezpečnosti není vybudovat demokratický Irák, jinak řečeno odstranit Saddáma Husajna, ale jen omezit jeho agresivitu hranicemi státu. Násilí a totalita v Iráku je proto jakoby v řádu věcí: dokud je u vesla Saddám Husajn, nikdo se nad tím nepozastaví. Jestliže tedy svět čeká, že si Iráčané vyřeší své vnitřní problémy sami a bez nápovědy, proč se pak diví stejnému postupu Kuvajťanů? Kdyby tam Američané nastolili svou okupační správu a dohlíželi nad zákonností, tak ti, co dnes odsuzují procesy, by ještě vehementněji protestovali proti americkému „vměšování“.

Publikuje-li například Amnesty International…