Kdyby se to povedlo

Televizní pořad „Kdyby…“, označený jako „hra faktů“ (5.6., F1), vyvolal okamžitě mnoho negativních ohlasů. Jejich prudkost nepřekvapuje: pořad se dotkl citlivého místa, občas bohužel rozčilujícím způsobem. Žádat však kvůli průměrnému pořadu odvolání ředitele ČST je reakcí nesmyslnou a nepřiměřenou. Odezvy ve veřejnosti (zvláště té její části, která hru faktů odmítla jako něco, co nechce slyšet a co ji zbytečně znepokojuje) jsou snad důležitější než pořad sám a stály by za samostatný rozbor. Kdyby si s tím televize chtěla dát práci…

Simulovat hrou rozpad Československa, tedy situaci, jaká může v krátké době zcela reálně nastat, je nápadem celkem vtipným. To si také mysleli všichni, kdo se stali aktéry tohoto představení vědomě. V pořadu ovšem vystupovali i lidé, kteří nevěděli, do jaké hry budou zařazeni. Tak na mě alespoň působili mnozí řečníci a křiklouni z ulice, zejména z ulice slovenské a moravské. Potvrdil to ve čtvrtečních „Událostech, komentářích“ i Jan Dobiáš, jeden z autorů. Řekl, že respondenty mezi lidmi nevybírali, ale natáčeli na různých setkáních nejčastější otázky tak, aby na ně pak mohli odborníci reagovat.

Kombinovat herce a lidi v autentickém prostředí samozřejmě není proti pravidlům televizní hry. Za zcela neregulérní ovšem považuji prezentaci lidí z ulice jako: Slovák - temperamentní, emocionální nacionalista; Moravan - buřič proti Praze, možná estébák; Čech (a Slovák žijící 20 let v Praze) - rozumný čechoslovakista a „ekonom“. Jako…