Od pomlčky ke smlouvě

Rok trvající, bolestná i únavná diskuse o státoprávním uspořádání ČSFR směřuje naštěstí již ke svému závěru. Jádro pudla není ani v pomlčce, ani v kompetencích, ani v dilematu smlouva či dohoda. Spočívá v tom, kdo a kde bude mít svrchovanou legislativní moc.

Někdo musí rozhodnout

Nutnou podmínkou výkonnosti a stability parlamentní demokracie je fungující parlament se svrchovanou mocí delegovanou přímo od voličů. Pouze jedno těleso ve státě může stanovovat univerzální pravidla hry a s konečnou platností rozhodovat o všech sporných záležitostech. Jen jedno těleso může delegovat svou moc na parlamentní útvary jednotlivých územních součástí státu, aby zajistilo místní, regionální, zemskou, v našem případě i republikovou kompetenčnost rozhodnutí.

Z definice svrchovanosti nemohou ve státě existovat dva svrchované parlamenty. Není to jen záležitost logiky. Premiér Čarnogurský žádá například větší republikové kompetence v daňových a odvodových záležitostech. Pomiňme diskusi o tom, zda je rozumné či nikoli těmito nástroji intervenovat ve prospěch slovenských či českých závodů. Soustřeďme se na to, kdo o tom má vposledku rozhodovat. Poskytnou-li se komukoli daňové úlevy, část zdrojů se skrytě přesouvá od jedněch ekonomických subjektů ke druhým. V ekonomii totiž platí nesmlouvavě zákon o zachování zdrojů. Rozhodnutím vlády, vydáním zákona, změnami vnitrostátní nebo zahraniční scény se může měnit jejich hodnota, nikoli jejich objem, určovaný výhradně…