Federace na Hanou

Otázka státoprávního uspořádání na sebe v Čechách a na Slovensku strhuje možná až přílišnou pozornost a stává se jakousi osou politické debaty. Národnostní kritérium zatlačuje vše ostatní a o mnoha věcech se diskutuje výlučně z tohoto hlediska, aniž by se vůbec kladly zásadní otázky: co je to stát, co je to demokracie, k čemu to vše slouží, jak je konkrétně uvést do praxe, co je to občanská společnost a jak ji vytvářet, co je to spravedlnost a jak se jí v sociálním a ekonomickém životě přiblížit, co je to sociální pouto mezi lidmi apod.

Dvoučlenná federace je přitom už z čistě obecného strukturálního hlediska ne-li přímo nesmyslem, pak alespoň hodně nešťastnou a nestabilní figurou a je otázkou, zda je vůbec natrvalo udržitelná: mezi dvěma může být buď vztah komplementární (jeden vládne a druhý poslouchá), anebo rovnostářský, který je pak ale nestabilní, protože zatížený takřka neřešitelnou rivalitou. Tato rivalita má navíc tendenci stupňovat se jako na dražbě. Každý z partnerů se totiž snaží přejít do komplementárního vztahu, tj. stabilizovat situaci, samozřejmě tak, že bude vládnout on. Druhému, pokud neakceptuje nadvládu, nezbývá než odpovídat stejnou mincí a stupňovat vlastní požadavky na každou intervenci partnera.

Ten třetí

Jak vidno, situace je neřešitelná bez instituce arbitrárního Třetího, který ovšem - aby byl věrohodný - musí být postulován jako zásadně „jiného řádu“, z „jiného světa“, a kterému rozhádaní partneři delegují moc je…