Lamento

Při pohledu na množství vydávaných literárních děl, která patřila mezi zakázaná, si s hořkým úsměvem uvědomíme, že i těch hudebních, jež u nás nemohla zaznít, je několik desítek a před veřejností se hned tak neobjeví. A to pro nezájem týchž hudebníků, kteří před nedávnem s oficiální podporou oficiální hudbu prováděli.

Jak může hudebník žít jen minulostí, spokojit se s přebíráním prověřených hodnot, postrádat nutkání konfrontovat se s novými problémy, podněty technickými, formotvornými, výrazovými, psychologickými atd., které vždy nastoluje nová tvorba? Zapomněli jsme, že až do období romantismu se hrávala vlastně jen soudobá hudba, žilo se přítomností. Teprve 20.století rozjelo mašinérii byznysu s klasickou hudbou a její interpretací.

Nechuť hudebníka angažovat se pro současnou tvorbu může zakrývat jeho neschopnost být vskutku komplexním umělcem a ne specialistou - těch je zapotřebí leda v hospodářství. Kdo chápe Mozarta nebo Brahmse jenom zase Mozartem a Brahmsem, neprojevuje vskutku žádný velký umělecký dar tvořivosti. Teprve skrze hudbu svých současníků může v díle starých mistrů mnohé objevit. Je to nádherný důkaz, jak se umění vyvíjí po dráze, z níž je vždy možno pod novým úhlem patřit na jeho dávné i nedávné epochy.

Před listopadem 1989 se zdálo Československo rozsahem podpory a provozováním současné hudební tvorby mnohým lidem především za naší západní hranicí, div ne rájem na zemi. Byl to ráj klamný. Určitá vrstva hudebníků (převážně skladatelů)…