Dlouhé prsty ambasád
Na našem území žijí tisíce lidí, kteří podléhají zákonům jiných států. Většinou jde o země, které se v žádném případě nemohou považovat za demokratické.
Na našem území žijí tisíce lidí, kteří podléhají zákonům jiných států. Většinou jde o země, které se v žádném případě nemohou považovat za demokratické. Vliv na své občany uplatňují prostřednictvím ambasád. „Je to pár let, co nás všechny vyslýchali,“ vzpomíná na péči zastupitelského úřadu student z Íránu, Kurd. „Chtěli nás naverbovat pro spolupráci. Kdo odmítal, tomu hrozili, že mu znemožní další studium, seberou mu povolení k pobytu. Určitě spolupracovali s vaší tajnou policií. Někteří z nás tu od té doby žijí načerno.“ Načerno se u nás rozhodli zůstat i další cizinci. Nerozhodovalo však jen vydírání ambasád. Navíc je tu i jistá pochybnost: každý, kdo se dostal do bratrského Československa z bratrské Etiopie, bratrského Vietnamu či Laosu nemohl být přece antikomunistický živel. Jenže režimy v těchto zemích procházejí značnými změnami, politické oblevy střídají opět mrazy. Čas tu hraje velkou roli. Z osmnáctiletého mládence z vesnice někde u Mekongu, zapáleného mládežnického funkcionáře, se po pěti letech v Československu stane pochybovač, během revoluce několikrát vystoupí na dělnických ubytovnách. Když pro své spolupracovníky začne vydávat nezávislé noviny, je předvolán na ambasádu a vyslýchán. „Jakmile za mnou zavřeli dveře, dostal jsem strach. Měl jsem pocit, že se mnou mohou dělat co chtějí, že jsem odříznutý od světa.“
Cizinci v Československu, studenti, dělníci, vědečtí pracovníci měli zakázáno se svobodně sdružovat a až do listopadu 1989 se tento zákaz báli…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu