Kdy přijde školství na řadu?

Krátce po revoluci poukazovalo mnoho tehdy nových hvězd politického života na to, že nesmíme opomenout věnovat pozornost jedné z nejvíce zanedbaných a zdeformovaných oblastí našeho života: vzdělání a školství. Mnohokrát se zdůrazňovalo, že chceme-li napravit morální profil národa nebo se přiblížit světové úrovni v jakémkoliv oboru lidského konání, neobejdeme se bez rozsáhlých investic - a to nejen finančních - do této oblasti.

Jenže téma nám nějak usnulo. Jelikož se prostředky a námaha do vzdělání vložené projevují jen velmi pomalu, problém byl odsunut na vedlejší kolej jako zdánlivě nedůležitý.Školství je dosud ze dvou stran svázáno byrokratickými chomouty. Je tu ministerstvo školství. Pedagogům, studentům a případně žákům jsou většinou známa jména ministrů, ale pod různými „metodickými instrukcemi“ a direktivními osnovami, které toto ministerstvo vydává, není většinou podepsán nikdo.

Druhou stranu představují další úřednické útulky: školské správy a odbory školství na národních výborech. Pracovníci těchto institucí tráví většinu času spory o tom, co spadá do jejich kompetence (humorné je, že tyto „podniky“ se vzájemně považují za nadbytečné a v rámci „omezování administrativy“ by jeden druhý rád postupně zrušil).

Nejprve se zastavme u toho, co je jednoznačným dědictvím minulého režimu a co by se snad dalo vyřešit určitými finančními příspěvky.

Především je to zoufalý stav školních budov, nedostačující hygienické vybavení a nedostatek pracovního…