0:00
0:00
Ekonomika31. 10. 19909 minut

V legislativním závoze

Je paradoxní, že někteří členové vlády podlehli populistickému nátlaku spíš než volení zástupci lidu. Problém tzv.preferencí při malé privatizaci, který tak vzrušoval veřejnost, byl parlamentem bezmála smeten ze stolu. Vynořily se však problémy jiné.

Astronaut

Je paradoxní, že někteří členové vlády podlehli populistickému nátlaku spíš než volení zástupci lidu. Problém tzv.preferencí při malé privatizaci, který tak vzrušoval veřejnost, byl parlamentem bezmála smeten ze stolu. Vynořily se však problémy jiné.

O některých z těchto problémů ještě uslyšíme. Dosud je v paměti prohlášení Petra Pitharta, že česká vláda zachránila návrh zákona o malé privatizaci. Celý zákon již byl připraven, když si několik dnů před kroměřížským jednáním kdosi (ministři se na dotazy tváří, jako že to samo) vzpomněl, že zákon se musí rozetnout na dvě, respektive tři části, aby nebyly zkráceny pravomoci jednotlivých republik. Týmy republikových ministrů privatizace tedy musely narychlo vypracovat návrhy zákonů pro národní rady, aby takto zachránily malou privatizaci. Obecně vzato by na tom nebylo nic špatného. Republiky upraví například to, jakým způsobem bude možné navrhovat objekty do privatizace, technické detaily privatizačních komisí a podobně. Jenže republikové zákony se stýkají s federálním v jednom velice citlivém bodě: v úpravě výnosů z aukcí. Peníze získané aukcemi budou pocházet převážně z úspor občanů. Tyto úspory jsou však dnes v bankách zdrojem úvěrů pro těžce zadlužené československé podniky. Proto je nutné, aby se peníze vyzvednuté z banky vrátily nějakým způsobem opět do banky. Dostanou-li by se do oběhu, stávají se z nich nekryté, inflační peníze. Návrh vzešlý z českého ministerstva privatizace předpokládal, že výnosy půjdou do navrhovaného fondu národního jmění a budou použity na zvláštním zákonem vymezené neinflační účely. Měly by z nich být umořovány dluhy podniků, které by se tak staly atraktivnějšími pro investory, byly by z nich hrazeny náklady na majetkové restituce. Paragraf 14 návrhu příslušného zákona české vlády však předpokládá, že výnos z prodeje provozních jednotek zřizovaných národními výbory bude jejich příjmem a z celkového výnosu prodeje ostatních provozních jednotek připadne 30% příslušnému národnímu výboru a 70% České republice. Návrh slovenské vlády sice předpokládá totéž, ale to nijak nezavazuje národní rady. „Na Slovensku jsou obce agresivnější nebo iniciativnější, takže 30% je minimum, které jsou ochotny přijmout, zatímco pro ČNR je 30% maximum,“ řekl mi zpravodaj SL FS Jaroslav Jurečka. Některé výbory ČNR, například rozpočtový a kontrolní, se dokonce vyslovily pro to, aby veškeré výnosy z prodeje objektů nezřizovaných národními výbory připadly republice. Odlišná rozhodnutí národních rad v této věci by byla katastrofou - jestliže by se v jedné z republik náhle dostalo do oběhu větší množství inflačních peněz, ovlivnilo by to samozřejmě hodnotu koruny a makroekonomickou stabilitu celé federace. Proto také ve středu 18.října navštívil zasedání ústavněprávních výborů FS poslanec ČNR Julius Jančáry a vyzval poslance, aby tuto záležitost vyřešili v zákoně federálním. O tom, že o záležitostech týkajících se měny rozhoduje federace, nemůže být pochyb, ale podle dosud platné ústavy, konkrétně čl.24 odst.2 písm.a) ústavního zákona o československé federaci, přísluší federaci i správa národního majetku, a tedy i výtěžek z jeho prodeje. Na to se ovšem po Trenčianských Teplicích už nikdo netroufne odvolávat. Návrh pana Jančáryho vedl okamžitě ke sporu o samu podstatu federace: co to je za republiku, která nemá žádný majetek, protestoval například předseda ústavněprávního výboru SL FS Milan Čič. Jakápak federace, které by nic nepatřilo, kontroval poslanec Václav Benda. Následovala únavná a k ničemu nevedoucí diskuse. Jak zabránit inflaci a přitom se nedotknout republik? „Tak prosím. Sme v závoze,“ vystihl situaci předsedající Milan Čič. Politické kořeny věci s odzbrojující otevřeností odhalil náměstek federálního ministra financí Dušan Tříska: „Po tom, co jsme absolvovali nekonečné debaty ohledně rozpočtových pravidel, během nichž se neustále řeší přesně tento problém, jak se dělí mezi republiky, federaci a eventuálně obce zdroje z daní, máme takovýto dojem: problém spočívá v tom, jak zareaguje Slovenská republika, jestliže se předem cokoli [dotýkající se rozdělení peněz] tímto zákonem rozhodne. Ať už se to rozhodne jakkoli.“ Následovala jednání národních rad, po kterém se už ČNR nechtěla ke svému původnímu stanovisku znát: „Konzultovali jsme se slovenskými kolegy, zjistili jsme, že oni to původně chtěli obráceně, ale pak to přizpůsobili naší verzi, tj. 30% obcím, 70% republice. Dohodli jsme se,“ řekla mi ve středu 17.11. Dagmar Burešová. Na otázku, zda o majetku nepřísluší rozhodovat federaci, odpověděla: „Ne, to vůbec ne. Naopak to už teď musí zůstat v kompetenci republik. Zatím je veškerý majetek federace. Ale právě proto se dělají další zákony, kterými se budou převádět jednotlivé majetky na republiky. Protože republiky musí majetkem hospodařit. Něco musí samozřejmě federaci zůstat.“ Nabízí se otázka: vyskytne-li se legislativní problém, na jehož řešení se musí národní rady předem přesně dohodnout, aby zabránily katastrofě, neměl by být raději takový problém svěřen péči Federálního shromáždění? Současný recept předsedy české vlády zní: sporné věci odsunout a několik měsíců se o nich nebavit. To by snad šlo ve stabilizované společnosti, ale jak dlouho si v současném legislativním kvasu můžeme dovolit faktickou neexistenci ústavy?

K odlišným rozhodnutím by národní rady nemusely přivést jen odlišné názory, ale také odlišná odolnost vůči tlakům různých skupinových zájmů. Zatímco v tradičních demokraciích poslanec užší styky s představiteli takových ekonomicky zainteresovaných skupin obvykle tají, a když neutají, často lituje, u nás jsou zváni přímo k přípravě zákonů, protože je to asi tak demokratičtější. O přípravu tohoto zákona se živě zajímal Svaz měst a obcí. Někteří poslanci charakterizovali vystoupení představitelů Svazu výrazy jako „radikální požadavky“ a „vehemence“. Za sloganem o silných obcích v silné republice se skrývá snaha získat pro obce co nejvíce prostředků, se kterými by mohly podnikat. „Já v tom vidím to nebezpečí, že pokud obec bude podnikat, může taky zkrachovat. A to obec nesmí,“ vysvětluje poslanec Jiří Pospíšil. „Jsem pro to, aby obce podnikaly jen v těch oblastech, které jsou bezpečné a vyzkoušené už od středověku, to znamená například pivovary a mlýny. Něco, na čem se v podstatě nedá zkrachovat. Podnikat by měl občan, který bude obci odvádět daně.“ K tomu jeden poučný příklad: občas se k nám něco donese o americkém skandálu Savings & Loan, který má prý daňové poplatníky stát až 50 miliard dolarů. Kam se poděly? Určitý typ záložen začal bankrotovat. Obvykle se uvádí, že viníkem je Reaganova deregulace, která záložnám dovolila investovat i do riskantních, dříve zapovězených oblastí. Plná pravda je však taková, že viníkem byla deregulace plus to, že stát zároveň nepřestal ručit za vklady těchto spořitelen, což uzákonil ještě prezident F.D.Roosevelt. Nedělejme si iluze, že náš stát by nechal padnout nějakou obec. Všichni bychom to zaplatili.

Obec není žádná osoba, která by mohla mít k vlastnictví pevný vztah. Osobami jsou naopak radní, a ti jsou voleni jen na určité období. Jejich příliš pevné a trvalé vztahy k obecnímu majetku proto žádoucí nejsou. Co se týče ekonomického pronájmu, jeho nevýhody vůči podnikání s vlastním majetkem jsou prokazatelné. I zde se otevírá možnost nežádoucí zainteresovanosti radních a bránění konkurenci „v obecním zájmu“. Obecní zastupitelstvo nemůže určovat, jaký druh podnikání je v tom kterém místě nejvhodnější. Nemůže usilovat o co největší zisk a zároveň poskytovat občanům co nejlevnější služby. Vzniká nebezpečí, že představa dirigovaného hospodářství, sotva pracně vytlačena z centra, by se nyní mohla uchytit na nižší úrovni: „Nehodláme místo jednoho socialismu centrálního nastolit tisíc malých municipálních,“ říká Jaroslav Jurečka. Poslední sněm OF se usnesl, že podnikání obcí nebude podporovat, a tak vlastně není divu, že zástupci Svazu v parlamentě příliš neuspěli. „Svaz měst a obcí nepovažuji za zákonodárný orgán, je to spolek předsedů národních výborů. Po volbách, až to budou legálně zvolené orgány, bude situace jiná. Teď je to nelegitimní, ,narůžovělá' organizace. Jejímu předsedovi panu Černíkovi v osmašedesátém ujel vlak, a tak se takhle snaží dostat se znovu do politiky,“ vyjádřil se na adresu Svazu Jiří Pospíšil.

Boj o majetek teprve začal. Zákon o malé privatizaci vstupuje v platnost až 1.prosince, zatímco zákon o obcích již dnem komunálních voleb. A ten praví, že obec má vlastní majetek a finanční zdroje. Podrobnosti upraví ještě zákon o majetku obcí, který by měl být rovněž schválen do komunálních voleb. Nicméně je již teď jasné, že majetkem obce nebude jen to, co nyní spadá pod místní národní výbor; podle paragrafu 67 odst.2 zákona o obcích se mohou obce stát zakladateli všech podniků, jejichž zakladateli byly krajské a okresní národní výbory. Jakmile tyto podniky jednou budou patřit obcím, nesmí jim na ně nikdo sahat, tedy ani ministerstvo privatizace. Obcím tak může spadnout do klína obrovské množství majetku, které v demokratické společnosti nepatří ani státu, ani obcím. A který už třeba nikdy nezprivatizujeme. Jak si naši zákonodárci poradí s tímto problémem, do kterého se sami zapletli? Zatím spíš kličkují - ústavněprávní výbor ČNR odmítl vládní návrh zákona o majetku obcí.

↓ INZERCE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].