Za jednotu strany

Neuvěřitelná schopnost katolické církve v dějinách upadat a zase se pozvedat a obnovovat je věřícímu pochopitelná: v prvním případě se odvrátila od tváře Boží, ve druhém se k ní kajícně vrací. Toto rozpětí znamená, že kritérium správnosti počínání křesťanů je vposledku právě v rukou Božích. Zdá se však, že někteří to nevidí tak problematicky a po nejtemnějším údobí jejich stranické historie je daleko víc než pokání zajímá jednota strany.

Zalistujeme si Lidovou demokracií, od níž jsem si ostatně vypůjčil titulek (18.9.).

Nedávno ještě lidovecké hnutí Morálka, Svoboda, Síla připustilo, že se zeměkoule netočí, když svůj návrh na odstoupení dr.Bartončíka označilo za „chybný a straně neprospívající“. Přidalo návrh, že se neměli vylučovat někteří předlistopadoví funkcionáři: „Nemyslíme si totiž, že politická strana vyloučením svého čelného reprezentanta boří mosty mezi minulostí a současností a že je tím automaticky očištěna od chyb.“ Kurióznost této logiky si osvětleme analogií: je to, jako by se někdo rozhodl nevrátit předmět, který odcizil, protože tím ze sebe stejně nesejme nařčení, že je zloděj…

Ing.Polák se na téže straně podobnou metodou dokonce osvobozuje od minulosti své strany jako celku: "Můžeme jako příslušníci Čs.strany lidové směle odmítnout výtku kolaborantství, vyřčenou ústy převlečených ideologů totality. (…) Na tomto faktu (že byla strana oázou svobody, pozn.aut.) nezmění nic ani kolaborace některých z bývalých špiček strany, kde je však…