Plzeňská konference, zlínské rvačky a marginálie k azylu

Je zcela zřejmé, že všeobecný východoevropský úprk od komunismu ovlivňuje politické dění v zemích, kde se totalita ohánějící se někdy Marxem, jindy Stalinem a vždy vlastními domácími proroky ráje na zemi ještě drží u moci. V Asii nutí policejní vlády pracovat a žít v socialismu ne méně než jednu pětinu lidstva. Na hranicích severní a jižní Koreje zůstává soustředěn nejmohutnější bojový kontingent na světě, v Číně je vzpomínka na pekingský masakr stále živá, Laos je i se svými vymyšlenými guerillami tajemný a nepřehledný, vietnamští komunisté musí stále bojovat s guerillami skutečnými, a i přes opatrné a pomalé reformy posílají nespokojence do „převýchovných“ táborů. Mongolsko právě prodělává svobodné volby, vrch mají komunisté.

Ekonomie zemí asijského socialismu zaostávají nebo jsou zcela v troskách. Nikdo, především domácí opozice, nedává těmto režimům šanci na přežití. Otázkou zůstává, co se stane potom: nebezpečí rumunské cesty je zřejmé. Otevíráme se Evropě, světu, ale jaké jsou naše vztahy s těmito zeměmi? Intenzitu našich obchodních vztahů s Čínou doložil i nervózní povyk některých ekonomů při návštěvě dalajlámy v Praze. Ještě nedávno bratrský Vietnam byl první válečnou mocí, které Československo dodávalo Semtex. Od té doby nebyly naše obchodní vztahy nijak významné, jsou tu však desetitisíce vietnamských dělníků.V budoucnu mohou být všechny tyto země důležitými odbytišti našich výrobků. Pokud se budou vyvíjet směrem k demokracii, nebudou mít zájem pouze…