Azyl

Krátce poté, co v Domě sovětské vědy a kultury skončila výstava o porevoluční ruské emigraci v Československu, nazvaná „Zde našli domov svůj“, představil Pražanům mnichovský spolek Adalberta Stiftera spolu s bonnskou nadací Friedricha Eberta nevelkou expozici „Přestupní stanice Praha - německá emigrace 1933–1939“. Tyto dvě výstavy nám připomněly skutečnost, na niž se zapomíná a která je v současné chvíli až nadmíru aktuální: předválečné Československo patřilo k několika slušným evropským zemím, které přijímaly politické uprchlíky, a Praha byla, spolu s Paříží, největším střediskem protitotalitní emigrace.Poměr tehdejší čs.veřejnosti k emigraci nebyl jednoduchý. Jako otevření nepřátelé emigrace vystupovala levice a zčásti liberálové, to v případě emigrace ruské, klerikálové, část agrárníků, fašisté a Němci ovlivnění Henleinem v případě emigrace německo-rakouské. Jak tomu je v takovém případě vždy a všude, svůj odpor motivovali argumenty nacionálními, sociálnědemagogickými a antisemitskými.

Celkově je však třeba říci, že se u nás emigranté, především němečtí a rakouští, setkávali s projevy sympatií a že se jim dostalo pomoci, kterou organizovaly nevládní komitéty, spolupracující s Nansenovým úřadem a s příslušnými úřady Společnosti národů.Československá vláda musela brát v úvahu nejrůznější mezinárodní okolnosti (např. to, že se mezi německými emigranty pohybovalo množství agentů Gestapa a Kominterny) a zachovávala si určitý odstup. Celkově však byl poměr…