Ideály, gesta, realita

Je skoro zbytečné opakovat, jak nešťastnými významy je obtěžkána návštěva Václava Havla na salcburském festivalu. A jak nešťastný symbol vytváří v souhře dalších, snad nahodilých událostí, jejichž symbolický význam je nicméně obtížné neutralizovat. V době, kdy je v Československu odhalena pamětní deska válečnému zločinci, omilostní Václav Havel rozkrádačku na špici bývalého režimu a odjíždí na akci, které se zúčastní do válečných zločinů a lží zapletený prezident rakouský. Náš prezident v tom není sám, hlavní politickou tíhu setkání s Kurtem Waldheimem nakonec převzal spolkový prezident Richard vin Weizsäker. Místo úlevného výdechu bychom dech měli raději zadržet, protože blamáž naší mladé, avšak ambiciózní demokratické zahraniční politiky byla zmírněna na úkor gesta stejně nepříjemného - místo představitele morálky a pravdy v politice rehabilituje Waldheima prezident de facto sjednoceného Německa. Dopis, kterým Václav Havel odpověděl na výzvu Charty 77, působí bezmála depresivně. Tolik neosobních vazeb a obecných pojmenování, až si čtenář není jist, zda prezident mluví o tomtéž, co chartisté.

Rozhodnutí na festival odjet autor zdůvodňuje frázemi nehodnými adresátů odpovědi a hlavně sebe sama. Po Bartončíkově aféře to už podruhé v krátké době vypadá, že pan prezident nemůže říci plnou pravdu. Na naši idealistickou politiku jako by dolehly politické reality. Jakkoli se seshora může situace jevit jako souhra nežádoucích náhod, pozorovatel odspodu může…