Albánská agónie

Tisíce Albánců, kteří počátkem července obsadili celkem 17 ambasád v diplomatické čtvrti Tirany, zamotaly hlavy politikům po celé Evropě. Ne zcela náhodou připomínal tento obrázek loňský exodus východních Němců, a také proto je chápán jako počátek konce nejbizarnějšího režimu starého kontinentu. Demokratické státy si vyzkoušely svou připravenost na řešení nepředvídaných situací a v tomto srovnání si Československo nevedlo špatně. Naproti tomu albánští vůdci odhodili reformní masku, kterou si nasadili před nedávnou návštěvou generálního tajemníka OSN.

Albánský led začal viditelně pukat již počátkem roku. 11. a 14.ledna proběhly v několika větších městech demonstrace za odstranění komunistického režimu a ve Shkodaru se lidé dokonce pokusili zničit Stalinův památník. Krátce nato proskočily do světa informace o stávkách v některých podnicích, mimo jiné i v největší albánské huti v Elbasanu s deseti tisíci zaměstnanců. Na rozdíl od nynějších nepokojů však Albánie všechny tyto zprávy dementovala.V pozadí dnešního dění je především nedávný vývoj ve východní Evropě. Prakticky celá Albánie má možnost zachytit signál italské, řecké nebo jugoslávské televize: éra informační uzávěry již zkrátka skončila. Tento fakt si však uvědomilo i vedení státu a Strany práce. Zvláště rumunský prosinec mu poskytl námět k zamyšlení. V květnu prohlásil vůdce Ramiz Alia, že „proces demokratizace je nezadržitelný, neexistuje žádná moc, která by ho mohla zastavit.“ Všem Albáncům přislíbil…