Normální normalizace
Vítěz soutěže Normální normalizace Ondřej Elbel z Příbora (2. místo)
Obrovské hromady hlíny byly pokryty jemnou vrstvou námrazy. Do ranního smogového šera problikávaly první záblesky světel z oken nových bytů jednoho z paneláků pražského Jižního Města. Z jednoho z těchto naprosto symetrických oken vyhlédla paní Kroupová. Asi pětatřicetiletá žena sice okno otevřela, ale ne na dlouho, protože ho hned po pohledu na teploměr zase přibouchla a bytem se ozvalo několik tlumených nelichotivých poznámek, většinou mířících na nízkou teplotu venku. Ve zbrusu novém bytě 3+1 bydlela s manželem a dvěma dětmi – šestiletým Pavlíkem a desetiletou Mirkou.
Psal se 26. listopad roku 1974. Tou dobou se už budík ve většině bytů dávno rozezvonil, ale paní Kroupová byla o krok napřed. Kličkovala mezi hromadami hlíny a ve svých lodičkách přecházela namrzlé bahno rozježděné bagry, domíchávači, jeřáby a jinými těžkými stroji – nakonec je dobře, že ta námraza je, pomyslela si, když konečně vstoupila na pořádný chodník u autobusové zastávky. Po chvíli mrznutí na zastávce konečně přijel vytoužený autobus městské hromadné dopravy. Cíl většiny cestujících byl jasný: Kačerov. Měla pocit, že se na tuto konečnou stanici metra C každodenně sjížděli snad všichni obyvatelé Jižního Města. Ačkoliv bylo metro v provozu již necelý půlrok, řada Pražanů si na něj ne a ne zvyknout. Všechno bylo zatím zcela nové a dosud většině obyvatel neznámé měniče mincí, pro tento účel dodány ze Sovětského svazu, vzbuzovaly údiv. Novinkou byla pro mnoho cestujících i absence průvodčích, kteří byli nahrazeni mechanickými štípačkami.
Ale ještě před cvaknutím jízdenky probíhal každodenní rituál paní Kroupové. Pokaždé z peněženky vytáhla 50 haléřů, aby je mohla v trafice provozované PNS vyměnit za Rudé Právo. Čtením novin si krátila cestu metrem a tentokrát se na ni z titulní stránky díval soudruh Leonid Brežněv. Na fotografii tiskl ruku prvnímu tajemníkovi Ústředního výboru Mongolské lidové socialistické republiky a několikapalcový titulek nad nimi hrdě hlásal, že lidová republika v Mongolsku existuje už 50 let!!! A na počest tohoto slavného výročí bylo ve Valdštejnském paláci uspořádáno slavnostní shromáždění. S projevem dokonce vystoupil velvyslanec Mongolské lidové republiky – soudruh Zandangijn Enebiš, ale paní Kroupovou spíše zaujal proslov soudruha Vlastimila Ehrenberga, což byl jednak místopředseda vlády ČSSR, ale hlavně její bratr. S typickou pýchou starší sestry si pročítala pasáže o vědeckotechnické a hospodářské provázanosti obou zemí. Kdo by uvěřil, že to její mladší bratříček, který ji vždycky ve všem napodoboval, dotáhne až na místo ministra pro paliva a energetiku. Při pročítání článků o Mongolsku si představovala, jaké to asi musí být, budovat socialismus na mongolských stepích. Ze zasnění ji vytrhl až hlas oznamující ve stanici Muzeum, že se dveře zavírají. Tak tak stihla proskočit zavírajícími se dveřmi a po zastrčení novin do kabelky následovala její každodenní procházka ranním centrem Prahy.
Křivolakými uličkami Starého Města pražského se dostala až na náměstí Krásnoarmějců, kde stála budova Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučováním marxismu a leninismu získávala svůj denní chleba. Při vstupu do dveří univerzity si opět vzpomněla na svého bratra. Za to, že zde může vyučovat, a za to, že to je dokonce obor jejích snů, ve kterém byly upevněny všechny její ideály, vděčí také svému bratrovi. Ten ji vytáhl z Košické technické univerzity až sem – do hlavního města federace. Ze zdi jejího kabinetu ji celé dopoledne bedlivě pozoroval prezident Ludvík Svoboda, kterak u stolu řady Consul pročítala odborné statě a eseje Bedřicha Engelse. Najednou si vzpomněla na starosti, které musela chtě nechtě řešit. Sepsala si je na papírek a zděsila se, když to všechno viděla černé na bílém:
1. Třídní schůzky se blíží
2. Toaletní papír opět dochází
3. Mirka bude mít narozeniny
4. Žárovka v koupelně brzo praskne
5. Pavlík se chce podívat do Technického muzea
6. Zajet v nejbližší době k rodičům na Moravu
…
Po obědě, ze kterého si pamatovala pouze obligátní UHO, začala vyučovat. V rozvrhu měla ve středu pouze tři přednášky. Jiné dny vyučovala daleko více, mnohdy ani neobědvala, ale to jí vůbec nevadilo, protože věřila, že vyučování tohoto oboru je její nejpodstatnější životní cíl. S neuvěřitelnou chutí studentům popisovala vztahy marxismu k náboženstvím a horlivě básnila o třídním boji. Když vyučovala, stávala se z ní často obrovská houba na mazání tabule nasáklá vodou, ze které se daly myšlenky, fráze, poučky a definice ždímat. Pokaždé toužila, aby všichni její studenti byli připraveni okamžitě narukovat do boje proti kapitalismu, buržoazii a imperialismu stejně jako ona. Občas ale měla sto chutí vyždímat z houby na někoho ne vědomosti, ale vodu, která páchla po dlouhodobém používání. Tušila totiž, že v některých studentech stále dříme duch Jana Palacha, který se před fakultou před pěti lety upálil. Sice se o něm nesmělo mluvit, ale v pátém ročníku byli stále ještě studenti, kteří jeho čin zažili v době, kdy už byli na fakultě – tehdy v prváku. A ačkoliv byla univerzita průběžně čištěna od těchto narušitelů veřejného blaha, byla si jista, že mnoho se jich tam ještě určitě vyskytovalo. „Však já s nimi ještě zatočím u zkoušky,“ mumlala si pro sebe, když už za svitu pouličních lamp vycházela na náměstí.
Ten večer měla ještě v centru Prahy jednu povinnost. Václavské náměstí neprošla rovně jako obvykle, ale odbočila do Vodičkovy ulice. Měla namířeno k pokladně kina Lucerna. O nadcházejícím víkendu totiž promítali film, na který se hodně těšila už od chvíle, kdy novinami proběhla zpráva o jeho natáčení. Zaujal ji už poetický název filmu – Kdo hledá zlaté dno. A to, že je film výjimečný, jí potvrdil i bratr, který dostal jakožto člen nejvyššího vedení strany pozvánku na premiéru. Koupila dva lístky – pro sebe a manžela a už se těšila na sobotu, až se Praha trochu vyprázdní, chalupáři a trampové odjedou na víkend a ona si bude moci vychutnat filmovou novinku. Poslední pracovní sobota roku proběhla 16. listopadu, a tak se dalo předpokládat, že většina Pražanů z ruchu metropole vypadne, jakmile jim to bude umožněno. Zárukou pro ni byla i osoba režiséra – Jiří Menzel. Netušila, že tento snímek natočil proto, aby se nemusel vzdát Oscara za Ostře sledované vlaky (jako Boris Pasternak Nobelovy ceny za Doktora Živaga) kvůli trezorovým Skřivánkům na niti. Film se jí zalíbil ihned i podle jmen herců – Míla Myslíková a hlavně Jan Hrušínský (to, že jeho daleko zkušenější otec v té době nesměl natáčet, soudružka pochopitelně nevěděla). Těšila se hlavně na herecký výkon druhého jmenovaného. Když vcházela do vestibulu metra, vzpomněla si, že právě zde na eskalátorech ho asi před měsícem potkala. Nemusela ani moc dlouho čekat, když se z potemnělého tubusu ukázaly první záblesky světel brzdícího vlaku.
Cesta domů se nápadně podobala té ranní. Ze stanice Muzeum až na Kačerov, odtamtud autobusem a kličkování mezi bagry a hromadami hlíny. Chyběl pouze ranní smog, který byl nahrazen oblohou ozářenou světly velkoměsta. Doma už ji čekal manžel, který se právě vrátil ze směny v Tesle Karlín. Děti už také byly ze školní družiny dávno doma. Únavou klesla do gauče, natáhla ruku a krátkým stiskem knoflíku zapnula televizor. Právě včas, aby stihla Televizní noviny. Jedním uchem poslouchala optimistické zprávy o produkci oceli, překonávání plánu a úspěších rumunských soudruhů v boji s DDT v zemědělství a druhým uchem vnímala zprávy svých dětí o tom, co bylo ve škole a co dělala Mirka v družině a Pavlík v jiskřičkách. Jednou rukou držela hrnek s černým čajem a druhou podepisovala domácí úkoly svým ratolestem. Do toho všeho se jí Pavlík snažil dokázat, že slib nutný k vstupu mezi Jiskry ovládá naprosto dokonale: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná,“ ozývalo se pořád dokola. Do nekonečna omílané čtyřverší vyprovokovalo zbytek rodiny k činu. Táta se zapřisáhl, že v neděli vezme syna Pavlíka do Technického muzea, Mirka zase slíbila, že mu přečte nové číslo Čtyřlístku, a maminka zase, že k Vánocům dostane stavebnici SEVA.
Byt a vlastně celé sídliště utichalo. Světla v bytech pozvolna zhasínala a lampy veřejného osvětlení ozařovaly hromady hlíny před domem. Zpoza mraků se na oblohu vydrápal měsíc, aby mohl zkontrolovat, že další den tzv. normalizace úspěšně proběhl.
Prameny
ČINÁTL, Kamil. Věčné časy:Československé totalitní roky. 1. vydání. Praha: Respekt publishing s.r.o., 2009. ISBN 978–80–87331–01–9.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
