Zůstaňme ve vzdělávání na konci pelotonu, poradil nám prezident

Někdy se věci sejdou téměř ideálně, pokud chceme pochopit podstatu nějakého problému. V úterý 23. října vydalo OECD nejnovější zprávu o rovnosti ve vzdělávání (Equity in Education, k nahlédnutí ZDE). Česká republika tam věru nevychází nejlépe. Média z rozsáhlé zprávy převzala fakticky jen jedno, nicméně dosti charakteristické číslo. Pokud pocházíte z rodiny, kde rodiče nemají ani středoškolské vzdělání (pozor, do něj se počítá i výuční list), máte v našem školství zhruba čtyřprocentní šanci, že získáte vysokoškolské vzdělání. Pro srovnání: v úspěšných zemích (Nový Zéland, Finsko) je to přes třicet procent a průměr zemí, které OECD zkoumá (patří tam třeba i Mexiko či Dominikánská republika), je něco přes dvacet procent.

Takže jestli opravdu někde jsme na chvostu, pak v tomto parametru zcela jistě -  byť je pravda, že skupina rodin se základním vzděláním je u nás poměrně malá a specifická, což může být jednou z příčin tak mizerného výsledku. Pokud vám to nepřipadá zase tak důležité, pak zrovna tohle číslo vypovídá velmi přesně o tom, nakolik je vzdělávací systém té které země funkční. Tedy jak umí vybrat talentované bez ohledu na rodinné zázemí a vytáhnout je co nejvýš.

Jednoduché sdělení: tohle náš vzdělávací systém zásadně neumí. U nás záleží prakticky výhradně na tom, do jaké rodiny jste se narodili. A není to žádná novinka. Vysokou selektivnost jako zásadní problém školství v České republice konstatovaly zprávy šetření PISA už v druhé polovině devadesátých let, ale pro zlepšení jsme zjevně neudělali nic.

A co hůř, nejspíš nám to ani nevadí, případně jsme na to hrdí. Ve středu dopoledne prezident Miloš Zeman v projevu komentujícím návrh státního rozpočtu se sobě vlastní bohorovností označil „peníze na inkluzi“ za jeden z příkladů plýtvání - a navrhl, aby se místo toho raději stavěly silnice. Ta vstřícnější interpretace trapného výroku je, že prezident prostě jen neví, o čem mluví. Pod inkluzí si představuje výhradně situaci, kdy mentálně slabé dítě sedí ve třídě oddělené od ostatních paravánem. Což je jeho oblíbený příklad karikující vzdělávání, které neselektuje děti na chytré a hloupé.

Ale neházejme to jen na prezidenta. Jeho názory jsou jen zveličelým a bizarním obrazem názorů, které v České republice jednoznačně dominují. Blbečci do normální školy nepatří, každému je nejlépe mezi svými, vzdělání není pro každého, závislost na rodinném prostředí je normální, a kam bychom došli, kdyby měl maturitu každý…

Jednotné přijímačky, které fakticky děti dělí na ty, jejichž rodiny si mohou dovolit zaplatit přípravu na ně, a na ty, které na to nemají, jsou jen jedním z opatření, která nás směřují na konec pelotonu vyspělých zemí. Aktuální studie potvrzuje naši „nepodkročitelnou“ pozici na chvostu vzdělávacích systémů - a pan prezident nám doporučuje, abychom na ní setrvali.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin