Uprchlíkem z Mosulu s doklady od Islámského státu

Mosul, jedno z největších iráckých měst s populací přesahující jeden a půl milionu osob, padl do rukou Islámského státu v červnu 2014. Rychlý a překvapivý postup se podařilo zastavit až kurdským Pešmergům na hranici provincie Ninive s iráckým Kurdistánem, která je od Mosulu jen několik desítek kilometrů.

Mnoho obyvatel města a přilehlých oblastí zamířilo za bezpečím právě do stabilního Kurdistánu, kde kurdská vláda s podporou mnoha mezinárodních organizací zřídila řadu uprchlických táborů a uprchlíkům nabídla základní pomoc.  Další ale v Mosulu zůstali. Jednalo se převážně o arabské sunnity. Někteří z nich příchod radikálů dokonce přivítali s tím, že Islámský stát v oblasti nastolil zákony, které tu od americké invaze do Iráku v roce 2003 zcela chyběly. Městem zmítaly sektářské nepokoje a slabá vláda v Bagdádu nebyla schopna zavést pořádek.

Příchod Islámského státu situaci změnil -  a mnoho z těch, kteří jím nebyli pro svou víru ohrožováni, se rozhodli zůstat, než aby riskovali cestu do neznámých podmínek. To však neznamená, že všichni byli kolaboranti. Svou roli sehrál strach ze ztráty majetku i z pozice bezmocného uprchlíka. Mezi těmi, kteří zůstali, byli i takoví, kteří nový režim podkopávali a tajně ukrývali jinověrce, jimž hrozily z rukou Islámského státu tvrdé perzekuce.

Islámský stát ovládl východní i západní Mosul, město rozdělené řekou Eufrat. Obě části zůstaly v jeho rukou až do ledna 2017, kdy irácká armáda obsadila Ninivské pláně a postupně celou východní část města. Nové boje donutily k odchodu do Kurdistánu další desetitisíce obyvatel, kteří dnes vyprávějí, jaký byl život za vlády radikálů.

Nekončící kontrola

Na nejnovější uprchlické tábory určené pro čerstvě příchozí narazí asi v polovině cesty z Erbílu do Mosulu. Po překročení několika checkpointů a dvou mostů se rozprostírají čtyři tábory určené zhruba pro sto tisíc osob. Vznikly při začátku ofenzivy na podzim roku 2016 za podpory charitativní organizace kurdistánského prezidenta Barzáního, OSN a dalších spolupracovníků.

Lidé, kteří zde našli útočiště, neustále přicházejí a odcházejí. Noví přicházejí z oblastí, kde se začíná bojovat, jiní odcházejí do míst, kde už boje skončily, aby zachránili zbytky majetků. Jedno přitom mají všichni příchozí společné: podle nového příkazu irácké vlády v Bagdádu musí zůstat minimálně měsíc. Víc uprchlíků v táborech totiž znamená víc podpory ze zahraničí. Novinka, na kterou není nikdo upozorněn, zde uvěznila řadu osob, které přišly třeba jen navštívit příbuzné.

Snadná ale není ani cesta dovnitř. Uprchlíci se shromažďují v jedné z vesnic u Mosulu, kde je prolustruje irácká armáda. Pak jsou přepraveni do Hamdáníje, kde probíhá kontrola kurdskými Pešmergy; ženy a děti jsou autobusy přepraveni do táborů, muži se vezou na korbách náklaďáků. V táboře je čeká poslední lustrace z rukou Asayish, kurdské bezpečnostní organizace, která je nejdůkladnější.

Ti si iráckými doklady to mají za sebou relativně snadno, zatímco ti, kteří mají pouze doklady, které vydal Islámský stát během své dlouhé vlády, se dostávají do problémů: jsou zatčeni a jejich doklady zabaveny. Během toho jsou pak dohledávány všechny zmínky o jejich minulosti, které vedou k buď osvobození (bez dokladů), nebo ke zmizení v hlubinách vězení.

K finálnímu zatčení a prohlášení za kolaboranta přitom dochází velmi často i kvůli záměnám. Arabská jména jsou si podobná a Muhammadů Ahmadů mohly být v Mosulu tisíce, dokonce i mohli mít manželky se stejnými jmény. Očištění nebo prokázání viny není snadné a je nutné přivést řadu svědků, než je člověk propuštěn. Tím ale problém zdaleka nekončí. Osobní doklady, které vydal IS, jsou v Iráku neplatné a Asayish si je nechává. Do táborů tedy přichází lidé bez průkazů a čelí problémům ohledně získávání nových.

Byrokracie v rukou radikálů

Do tábora Chazer přijíždí každý týden soudce. Původně mosulský úředník, který v roce 2014 utekl do Bagdádu a dnes má od vlády na starosti agendu nových uprchlíků. Jeho prací je vydávat nové dokumenty místo původních, které vydal Islámský stát. Nejde jen o osobní doklady, ale také o manželské smlouvy, rodné průkazy či nové potravinové karty na příděly základních surovin, které jsou v Iráku tradicí už od předsaddámovských časů.

Když IS zabral Mosul, přebral byrokratickou agendu státu. S vlastními razítky vydával veškeré potřebné dokumenty. Nejdříve používal podklady, které tam zanechali iráčtí úředníci, když formuláře došly, zavedl vlastní, s vlastní hlavičkou, psané čistě v arabštině a ovlivněné jejich ideologií. Žádné z těchto dokladů a formulářů nejsou platné, a tak za soudcem přicházejí rodiny, jejichž děti oficiálně neexistují.

Neziskové organizace jako švédský Qandil pro soudce pečlivě připravují podklady, aby urychlily celý proces. Rodiny a jednotlivci přicházejí se dvěma svědky a před soudcem otiskují prsty na žádosti. Vytvoření nové manželské smlouvy či rodného listu pak trvá pět dní. Takových případů už soudce vyřešil kolem devíti tisíc; další tři tisíce jsou v řešení a na pět tisíc se ještě nedostalo.

Hlavní podmínkou pro vydání nových dokladů o svatbě či o narození dítěte jsou irácké doklady, které – jak již bylo řečeno - z různých důvodů ne všichni mají. Vytváření těchto nových občanských průkazů je nejkomplikovanější. Lidé, kteří je nemají a kterým doklady od Islámského státu zabavil Asayish, musí dlouho čekat, než jim kurdská bezpečností služba vydá potvrzení, aby mohli získat svoji identitu zpět; případně žádat o rodný list dcera nebo nové potvrzení svatby. V začátcích bylo dokonce nutné, aby si svoji IS průkazku v archivech Asayish dohledali a tím svou identitu stvrdili. Mezi třiceti tisíci podobných průkazů to bylo hledání jehly v kupce sena.

Napravování škod

Mezi navrátilci do osvobozených částí města jsou i křesťané z Ninivských plání, jejichž vesnice byly v roce 2014 zabrány.  Islámský stát tam pro ně nic nenechal. Domy rozbombardované a vyrabované na kost včetně elektrického vedení. Co nerozkradli islamisté, o to se postarala irácká armáda a tak mnoho uprchlíků zvažuje, jestli má návrat vůbec smysl. Stejně na tom jsou obyvatelé osvobozeného východního Mosulu.

Město bylo poničeno, má nefunkční infrastrukturu, klíčové instituce jako nemocnice a školy jsou zaminované. Řada lidí utekla jen s tím, co měli na sobě, a obnovování škod na majetku bude náročné. Vznikají proto programy „cash for work“ čili „práce za hotovost“, která má lidem pomoci obnovit město i jejich vlastní existenci v něm. Ale zatím jsou v plenkách.

Nejtěžší úkol však spočívá v návratu do normálu. Dva a půl roku pod vládou Islámského státu zanechalo své stopy na mnohých, zejména na dětech. Školy, do kterých docházely, měly silně indoktrinovanou výuku s cílem vychovat novou generaci džihádistů. Zejména nejmladší děti nikdy nepoznaly jiné vzdělávání než to radikalistické, a jejich „převýchova“ bude obtížná. Tento úkol spočívá na učitelích ve školách v táborech. Ty mají podporu v několika vzdělávacích organizacích.

Pomoc uprchlíkům je z valné části v místní režii. Většina pracovníků jsou Kurdové, je tu i několik Arabů z Mosulu a jiných iráckých měst. Jsou tady, protože mají vlastní zkušenosti s životem v Iráku. „V roce 2008 se mi narodila první dcera,“ vzpomíná Muhammad „o dva dny později mě unesla al-Káida. Strčili mě do nějakého podzemního kontejneru s dalšími lidmi. Za pět dní nás náhodou našli Američané, kteří to tam dobyli. Od té doby dělám tuhle práci.“

Irák si prochází sektářskou válkou už čtrnáct let - a ačkoliv to dnes vypadá, že všichni bojují společně proti Islámskému státu, zdaleka to není pravda. Sjednocení je křehké. Stačí si připomenout, že irácká armáda je ve své podstatě armádou šíitskou, ačkoliv se do ní premiér Hajdar al-Abádí snaží zapojit i další skupiny. Když dobyla převážně sunnitský východní Mosul, vyvěsila nad ním šíitské vlajky - čímž jen přilila olej do ohně, který vyživuje existenci sunnitského Islámského státu. Irák nemá těžké období zdaleka za sebou.

Autorka je arabistka