Důchodci zatím o pomoc dobrovolníků příliš nestojí, ale brzy se to může změnit

V probíhající pandemii koronaviru jsou jednoznačně nejzranitelnější částí společnosti její nejstarší členové. Jak ukázal průběh epidemie v Číně i Itálii, pokud se virem Covid-19 nakazí člověk v důchodovém věku, pravděpodobnost, že jeho organizmus boj s virem nezvládne a nemoci podlehne, je statisticky mnohonásobně vyšší než u mladých lidí.

Epidemiologové proto seniorům doporučují, ať v těchto dnech pokud možno vůbec nevycházejí z domova, nestýkají se s dalšími lidmi - a pro nákup potravin či léků ať pošlou své děti. Ve všeobecné vlně občanské angažovanosti se také hlásí tisíce dobrovolníků, kteří se nabízejí, že seniorům pomůžou - dojdou jim nakoupit, vyvenčí psa nebo vynesou odpadky. Důchodci však o tuto pomoc zatím příliš nestojí - nebo ani nevědí, že existuje. Jak ale upozorňují zástupci neziskových organizací, jsme teprve na začátku epidemie a situace se může brzy změnit.

Jsme hromosvod

Anna Lauková (75) žije už roky sama ve svém pražském bytě. Své dospělé děti nejčastěji vídá na obrazovce stolního počítače prostřednictvím videokonferencí, obě dvě dlouhodobě pobývají v zahraničí – syn v USA, dcera v Belgii. Když se v médiích začaly objevovat první zprávy o příchodu koronaviru do Česka, pražská seniorka je zaznamenala, ale svůj způsob života kvůli nim nejdříve změnila jen minimálně. Ještě v druhém březnovém týdnu, kdy bylo v Česku několik desítek nakažených a vláda uzavřela školy i hromadné akce, Lauková chodila běžně na procházky, na nákup, k lékaři nebo posedět s kamarádkou do kavárny.

Přestala pouze jezdit tramvají a metrem a po příchodu domů si mýdlem pečlivě myla ruce. Teprve v sobotu, když vláda uzavřela také všechny restaurace, hospody i kavárny a počet nakažených koronavirem stoupl ke dvěma stovkám, se seniorka zavřela ve svém bytě a od té doby z něj nevychází. „Ano, bojím se, obzvlášť když slyším, že my staří lidé jsme pro ten virus něco jako hromosvod,“ říká do telefonu.

Po čtyřech dnech izolace jí prý zatím nic nechybí a o využití nabídek dobrovolné pomoci neuvažuje. „Potraviny mi objednává dcera přes internet, přijde mi krabička až domů,“ říká Lauková. Na osamělost si také nestěžuje, se svými dětmi si každý den přes internet povídá několik hodin. Ve volných chvílích si čte a luští křížovky. Jediné, co jí prý chybí, je pohyb a čerstvý vzduch, ale to se prý brzy vyřeší. Lauková si totiž na základě informací z televize vyrábí ochranou roušku, se kterou se prý odváží vydat se do parku posedět na lavičce. Jediné, musí vyřešit, je to, jak si obstarat cigarety; ty si u dobrovolníků objednat stydí. „To by mi přece nepřinesli, nebo ano? Nějak to zvládnu, přijde mi trapné si říkat o pomoc,“ říká seniorka.

Podle psycholožky Hany Mezerové z organizace Seniorem s radostí, která se starými lidmi dlouhodobě pracuje, je její přístup mezi seniory žijícími o samotě velmi častý. „Oni chtějí být nezávislí, zařídit se sami, ne si říkat o pomoc nebo být nedej bože někomu na obtíž,“ říká psycholožka. Karanténa je navíc teprve na začátku a většina seniorů je podle psycholožky přesvědčena, že všechno zvládnou sami. Řada seniorů tak navzdory doporučením ministerstva zdravotnictví stále denně chodí ven na nákup.

Někteří sice zůstávají doma a přísně dodržují hygienická opatření, ti však mají dostatečné zásoby potravin i léků, takže pomoc dobrovolníků zatím nepotřebují - anebo se spoléhají na pomoc sociálních pracovníků, které znají a jimž důvěřují. „My se teď seniory snažíme přesvědčit, aby si nechali pomoct i od dobrovolníků, ale bude to nějakou dobu trvat, než se to podaří,“ myslí si Mezerová.

Organizaci Seniorem s radostí se v uplynulých dnech přihlásily stovky dobrovolníků, kteří nabízejí pomoc, jenže senioři o ni zatím nejeví přílišný zájem. „Až jim zásoby dojdou a budou sami doma několik týdnů, tak pomoc využijí,“ věří Mezerová. Podle psycholožky je hlavní, aby současná vlna dobrovolníků a nadšenectví do té doby neopadla. Organizace kromě dobrovolníků nabízejí i psychologickou poradnu po telefonu, která bude podle Mezerové postupem času stále důležitější. „Po měsíci doma začne seniorům chybět sociální kontakt, na který byly zvyklí, nebudou se setkávat s rodinou, s přáteli, ani chodit na své kroužky. Proto jim po telefonu radíme, ať si doma udržují pravidelný režim, vykonávají rituály a činnosti, ať doma cvičí a ať si jednou denně s někým zatelefonují,“ říká psycholožka.

Podobnou zkušenost mají pracovníci z nadace Život 90, která spolu s Českým červeným křížem a pražským magistrátem vytvořila službu, která propojuje dobrovolníky s potřebnými seniory. Pomoc funguje tak, že senior zavolá na nonstop linku  800160166, kde operátorovi řekne, zda potřebuje nakoupit, pro léky nebo vyvenčit psa. Operátor pak vytvoří inzerát s poptávkou, na kterou může přes online aplikaci zareagovat kterýkoli dobrovolník. Za první čtyři dni se jich přihlásilo 1700.

Zájem seniorů o službu je ale podle Terezie Šmídové z nadace Život 90 zatím malý - podařilo vzájemně propojit jen asi dvacet párů. Podle Šmídové je důvodem malého zájmu seniorů i skutečnost, že k mnoha se zpráva o dobrovolnických skupinách jednoduše nedostane. „Sledují většinou jen televizi nebo poslouchají rozhlas, na Facebooku ani na internetu nejsou, takže o té spoustě dobrovolnických nabídek vůbec nevědí,“ říká Šmídová. „Musíme k nim tedy tu informaci nejdříve dostat.“

S originálním způsobem, jak dát seniorům vědět o možnosti sousedské pomoci, přišla radnice Prahy 7. Vytvořila letáky, které si dobrovolník může vytisknout, napsat na ně, jakou službu nabízí, připsat své jméno a telefonní číslo a hodit leták svému staršímu sousedovi do schránky - nebo ho připnout v domě na nástěnku.

Asi se cítí blbě

Jedním z dobrovolníků, kteří nabídli, že v atmosféře šířící se nákazy křehkým seniorům pomůžou, je Šárka Kysilková. Matka tří dětí se živí psaním grantových žádostí, takže má pružnou pracovní dobu a ve volném čase ráda  „dobrovolničí“ - například chodí v rámci kampaně Trash Hero uklízet odpadky v pražských ulicích. Když přišla epidemie koronaviru, přišlo ji přirozené nabídnout pomoc seniorům. Přihlásila se do pražské dobrovolnické skupiny organizované Životem 90, magistrátem a Českým červeným křížem, kam je možné se zaregistrovat na webu Pomahamepraze.cz.

¨Před magistrátem stojí bílý stan, kde dobrovolníci podepíší smlouvu, nafasují ochranné rukavice a roušku, a také dostanou základní školení, jehož základní pravidlo zní, že si od seniorů mají udržovat odstup, aby je nenakazili. Kysilková má pomůcky, ale s žádným seniorem se přes aplikaci zatím nepropojila. „Dobrovolníků je mnohem víc než seniorů, na každý inzerát hned odpovědělo hned asi sedm lidí,“ říká Kysilková. „Senioři se asi cítí blbě, že si mají říct o pomoc,“ vysvětluje si dobrovolnice malý zájem o službu.

Kysilková se kromě magistrátní skupiny přihlásila ještě do další dobrovolnické skupiny pro pomoc seniorům, kterou založila radnice Prahy 2. Tam ji v úterý ji kontaktoval sociální odbor radnice s tím, že pro ni má potřebnou seniorku, která potřebuje dojít nakoupit. Do telefonu jí pak řekla, že je nemocná, bere antibiotika a potřebuje koupit pomeranče, chléb, vlhčené ubrousky a mýdlo. Kysilková si nasadila ochranou roušku a rukavice a vylidněným městem vyrazila na kole do supermarketu. Nákup jí dle předpisů položila před dveře bytu. Stará paní se prý přišourala o berlích a divila se, že má dobrovolnice roušku. „Bylo na ní vidět, že nemá moc dobré informace, zvala mě k sobě do bytu a chtěla si povídat, což mají dobrovolníci z hygienických důvodů zakázáno. Tak jsem si od ní vzala dvě stě korun za nákup, paní mi poděkovala a rozloučily jsme se,“ říká Kysilková.

V dalších dnech se prý chystá připojit k dobrovolníkům, kteří budou po Praze 2 lepit letáky informující seniory o tom, že mají být doma a že mohou využít jejich služby, aby se zájem více rozšířil. Takto dobrovolničit prý chce určitě měsíc, pak se uvidí. Že se při takové práci „v terénu“ sama nakazí koronavirem, se nebojí. „Dodržuji hygienická pravidla, průběžně se sleduji se a sama jsem raději přestala navštěvovat rodiče, abych je nenakazila,“ říká.

Vezmu si to na triko

V úplně jiné situaci jsou senioři v domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných či domovech s pečovatelskou službou. Nevyžadují pomoc dobrovolníků – jídlo, zdravotní péči i sociální kontakt jim poskytují sociální pracovníci. Zároveň jsou ale nyní téměř izolovaní od vnějšího světa, což s sebou přináší jiné náročné výzvy.

Už během prvního březnového týdne, kdy se koronavirus poprvé objevil v Česku, řada domovů zakázala klientům vycházky i návštěvy rodinných příslušníků. Od pondělí 10. března pak platí plošný zákaz vstupu i vycházení pro všechny domovy seniorů v republice. Dovnitř smí z vnějšího světa jen zaměstnanci vybavení ochrannými pomůckami, jako jsou roušky a gumové rukavice. Cílem je za každou cenu předejít rozšíření viru mezi těmi nejzranitelnějšími, jako se to stalo v Itálii.

Podle ředitele domova seniorů v pražské Krči Otto Kechnera většině ze 150 klientů zákaz vycházení příliš nevadí. „Máme obrovskou zahradu, kam můžou zájemci chodit na procházku,“ říká. Průměrný věk klientů krčského domova je 86 let a více než polovina z nich je trvale upoutaná k lůžku, takže po vycházkách ani netouží. Mnohem hůř však snášejí, že je nesmí navštěvovat jejich nejbližší.

„Hodně z našich  klientů je už ve věku, kdy hůř vnímají zprávy a události odehrávající se ve vnějším světě, jako je třeba šíření koronaviru, a tudíž nechápou, proč u nich najednou nemůžou být jejich blízcí. A někteří to velmi těžce nesou,“ říká ředitel. Také příbuzní seniorů se prý nejprve rázně dožadovali vstupu, ale postupně opatření přijali. Svým rodičům či prarodičům nyní smějí pouze nosit balíčky, které pracovníci domova dezinfikují a předají.

Kechner se epidemie koronaviru nebojí, společnost ji podle něho nakonec zvládne. Má ale obavy, že čím déle bude epidemie i karanténa trvat, tím bude izolace náročnější na psychiku pro seniory i jejich příbuzné. „Představte si, že máte v domově maminku, za kterou chodíte každý druhý den, a teď ji nevidíte třeba dva nebo čtyři týdny. Pak najednou zemře a vy si budete vyčítat, že jste s ní nebyli v jejích posledních chvílích. To je obrovský nápor na psychiku,“ vysvětluje ředitel.

A jestli karanténa vydrží dva měsíce, dá se předpokládat, že k takovému případu dojde. Ze 150 lidí v domově za každý rok zemře asi třetina- to znamená, že každý měsíc navždy odejdou v průměru asi čtyři lidé. „Pokud uvidím, že je některý klient v terminálním stadiu, možná udělám výjimku a příbuzné k němu v nějakém přísně hygienickém režimu pustím. Vezmu si to prostě na triko,“ říká Kechner.