Segway přestal být neškodnou kuriozitou

Dva centimetry chyběly, aby padesátiletá dáma ovládající segway srazila mého dvouapůlletého vnuka. Přístroj jej těsně minul a narazil do mě, dáma z něj ovšem předtím duchapřítomně seskočila, takže stroj po odražení od mého těla pokračoval dál sám a srazil na zem další, zhruba šedesátiletou paní v bílém kostýmu. To vše na velmi frekventované turistické cestě z Petřína pod Strahovským klášterem. Nikomu se nic nestalo, ale stalo se dost na to, aby se pan Patizon doprovázející naši rodinnou výpravu pokusil večer zjistit, co jsou segwaye zač.

Ještě před třemi měsíci byly segwaye chodcem. Opravdu. Podle předpisů „zařízení segway není motorovým ani nemotorovým vozidlem a je považováno za chodce“. Tak to stálo v knize zákonů určující pohyb všeho možného po všech možných komunikacích. Z tohoto pohledu by tedy byl náš zážitek srážkou několika chodců bez následků, o němž by nestálo za to se zmiňovat. Tahle léta trvající definice už od února neplatí. Ale o moc lepší to není.

Segway je dnes osobním technickým prostředkem. Oficiální zkratka je osobní přepravník. Znamená to, že už pro něj neplatí tytéž značky jako pro chodce a město může instalovat speciální značky, které mohou omezit osobních přepravníků segway pohyb. Ale vzhledem k tomu, že se – až na velmi drobné zákazy – obce a jejich radní zatím nijak nedohodli, zatím se nic moc nezměnilo. Segwaye mohou jako osobní přepravník všude. Stále jsou ohroženy děti, investigativní novináři i starší dámy v bílých kostýmech a všichni další.

Segwaye jsou úžasnou ukázkou poznání, jak se těžko zbavujeme věcí, které jsme si jako neškodné kuriozity pustili do svých životů. A pak, když nás začnou nějak omezovat a trápit, neumíme se jich zbavit nebo je aspoň zkrotit. Žijí vlastním životem, a najít způsob jak je dostat do nějakých mantinelů, je velmi, velmi složité. A ještě horší je, když za neškodnými kuriozitami stojí nějací lidé. Protože pak musíte odkázat do patřičných mezí i své bližní - a to za něco, co jsme jim velmi vstřícně dovolili dělat či provozovat.

V Praze provozují segwaye desítky prý seriózních firem sdružených v asociaci, které se snaží své klienty nějak poučit. Vybavit, instruovat. Ti údajně seriózní se snaží – když už nástroj jejich zisku či obživy není prakticky nepostižitelným chodcem – dohodnout s pražskými radnicemi na nějaké rozumné regulaci, protože vědí, že hrozí plošný zákaz provozu na všech místech, kde je o ně mezi turisty zájem.

Pak jsou tu desítky nových neseriózních firem řízených lidmi z postsovětských zemí, tedy aspoň to tvrdí ty prý seriózní – ty vstoupily do byznysu v posledních třech letech a Prahu segwayi zaplavily. Ať je to jak chce, už se nerozhoduje jen o našem bezpečí, ale taky o živnosti a zisku pro docela dost lidí.

Takže centrem Prahy dnes křižuje denně na pět stovek segwayů ovládaných většinou nováčky, kteří ten osobní přepravník zkoušejí jako atrakci. Adrenalin. Zážitek. Nebezpečí srážky je velké. Na místní i celopražskou radnici chodí týdně desítky stížností a rozum nám říká, že segway nepatří ani na chodník, ani na silnici ani na stezky pro cyklisty, bruslaře a skejťáky, protože jsou z principu jiné.

Zřejmě by měly být odkázány na nějaká hřiště. Jiné řešení tu zatím není. Segway přestal být neškodnou kuriozitou, ale stal se konkurentem zabírajícím prostor a přinášejícím rizika. Neférovým konkurentem, protože pravidla, kterými se řídí, jej příliš zvýhodňují na můj úkor. Jak říká pan Patizon, v tomto případě není tím lepším řešením nastavit druhou tvář. Tedy přesně řečeno druhou kost holenní.