Nemáme nic. Ochranné pomůcky chybí zdravotníkům i sociálním službám

Nedostatek ochranných pomůcek netrápí jen zdravotníky, ale také lidi v sociálních službách . Respirátory může nakupovat jen stát, a ten v jejich rozdělování selhává. Milan Malý provozuje zase síť zařízení transfúzní služby s celkem pěti centry, kromě Prahy také v Kladně nebo Ostravě. V nich pracuje osmdesát lidí a další desítky lidí – dárců krevní plazmy - jimi každý den procházejí. Malý spočítal, že by potřeboval zhruba 400 roušek a na padesát respirátorů denně. „Nemáme ovšem nic,“ shrnuje suše v telefonu. „Je to naprosté zoufalství.“

Transfúzní zařízení musejí dále fungovat. Jinak bude plazma – nebo krev v případě dalších transfúzních centrech, kterých je po zemi dohromady kolem osmdesáti  - zdravotníkům a zejména jejich pacientům v blízké budoucnosti chybět. Pokračuje tedy s kolegy v tom, co jsou zvyklí dělat běžně: opakovaně dezinfikují všechny povrchy, dodržují bezpečné odstupy mezi lidmi a  každému dárci hned u vstupu změří teplotu. „Kohokoliv, kdo má teplotu nebo nevypadá naprosto zdravě posíláme domů,“ říká Malý.

Co ovšem dělá z jeho situace Malého absurdní drama, je fakt, že je v kontaktu s několika výrobci a  dodavateli roušek a respirátorů v Číně, kteří jich mají na skladě dostatek. Kromě vyšší ceny ho však od nákupu odrazuje obava, že by porušil nařízení vlády. Ministerstvo zdravotnictví už počátkem března zakázalo vývoz respirátorů třídy FFP3 mimo Česko a rovněž jejich prodej komukoliv kromě poskytovatelů zdravotních služeb nebo poskytovatelů sociálních služeb či složek Integrovaného záchranného systému.

Jenže když se poskytovatelé  služeb, kteří podle tohoto vyjádření měli spadat do kategorie povolených nákupčích, v uplynulých dnech přímo na výrobce obraceli, narazili na odmítnutí. A to s vysvětlením, že respirátory může přímo odebírat pouze ministerstvo zdravotnictví.

Vysvětlení těchto zmatků právě tady.  Dva dny po původním rozhodnutí vydal úřad nové, podle něhož má nárok na odkup respirátorů výhradně „Česká republika a její organizační složky“ - v překladu tedy právě ministerstvo zdravotnictví. Případně další prodejci, ale ti mají rovněž povinnost prodat je výhradně státu. Ten ovšem v této pravomoci, kterou si pod sebe stáhnul, jasně selhává.

Zprávy o tom, že stav roušek a respirátorů je „nula“, případně je jejich počet zcela nedostačující, přicházejí ze všech koutů země: z velkých krajských nemocnic, od praktických lékařů provozujících ordinace ve městech i vesnicích, od zubařů i lékáren. V reakci na to někteří lékaři zkracují ordinační hodiny, případně si vypomáhají podomácku vyrobenými pomůckami. Instituce, na které se jednotliví lékaři obracejí, krajské úřady či radnice, jsou podobně bezradné. „V pátek jsme se přihlásili na krajských úřadech a pražském magistrátu a čekáme,“ říká Milan Malý. „Feedback z těch úřadů je takový, že sami nic nevědí.“

Někde pomáhají dary soukromých dárců. Sdružení praktických lékařů kupříkladu distribuuje mezi své členy (celkem je v ČR asi sedm tisíc praktiků) respirátory z daru firmy Sotio ze skupiny PPF. A i když je to lepší než nic, jde o zásoby zcela nedostačující -  tři respirátory na ordinaci. „Jeden dostane sestra, jeden já, o třetí budeme losovat. Na dva dny máme vystaráno,“ říká Michal Havlovič, praktický lékař z Domažlic. „Dosud jsme neměli nic. Ani od státu, ani odjinud. Takto budeme mít v ruce alespoň něco.“

Přesto v uplynulých dnech premiér Andrej Babiš opakovaně tvrdil, že zdravotníci mají ochranných pomůcek dostatek. V reakci na tato prohlášení začaly spontánně vznikat on-line seznamy a dokumenty, kam mohou zdravotníci hlásit, jak jsou na tom: na jednom takovém seznamu bylo v neděli brzy odpoledne zhruba šest stovek lékařů či lékárníků a u většiny z nich byla v kolonce „respirátor“ napsána nula.

Pod tímto tlakem nakonec ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v sobotním rozhovoru pro Český rozhlas přiznal, že v českém zdravotnictví chybí asi milion respirátorů. A slíbil, že by v průběhu následujícího týdne měla dorazit a být přerozdělena velká várka – zhruba 1,7 milionu.

Problém přitom nemají jen zdravotníci, ale také sociální služby. Pečovatelské centrum Prahy 7 zaměstnává osmdesát lidí, přičemž čtyřicet z nich se pohybuje přímo v terénu: navštěvují klienty, mezi nimiž vedou senioři, tedy skupina kriticky koronavirem ohrožená, v jejich domovech, pomáhají jim s nákupy, hygienou i jinými formami servisu. Další služby v sedmé městské části Prahy poskytuje sociálně odlehčovacím centrum, kde je z 38 lůžek momentálně obsazeno dvaatřicet. „Je to armáda lidí, kteří jsou v terénu a pečují o lidi,“ shrnuje šéfka Pečovatelského centra Prahy 7 Martina Pojarová. „A tato armáda nemá nic, čím chránila sebe i své klienty.“

Podobné centrum provozuje každá městská část a většina obcí, a přestože nejsou vyčerpávající zprávy o tom, jak to vypadá jinde, není důvod se domnívat, že to bude dramaticky jiné než na pražské „sedmičce“. Roušky a jiné ochranné pomůcky centrum podle Pojarové shání už zhruba tři týdny „všude, kde se dá“ - v lékárnách, u výrobců, distributorů, na pražském magistrátu. Trochu pomohla výzva na Facebooku, po níž se ozval třeba tetovací salon a věnoval týmu krabici roušek. Začali si tedy roušky sami a s pomocí dobrovolníků podomácku šít. „Lepší než než nic,“ říká Pojarová. „Je hezké, že nám lidé chtějí pomoci.“